Promiňte, omlouvám se. Slova, která téměř vymizela ze života

Za nejhorší považuji,když máte za manžela člověka,který se zásadně nikdy za nic neomnluví a než by řekl jednu větu ,,promiň já jsem to tak zle nemyslel... ",tak by si raději nechal vyříznout jazyk.

Záleží na tom, co a komu se dá odpustit, opravdu od srdce. Je to těžké, ale asi je člověku lépe.

:-) Časy se mění a dnešek se víc podobá těm, kdy při "promiňte, omlouvám se" si adresáti připadají jako blbci :-)

Neodpuštěním člověk potrestá sám sebe. Podle jedné teorie je neodpuštění solidní základ pro depresi. Ale je pravda, že někdy je odpuštění opravdu těžký úkol.

Omluva musí být skutečně upřímná. Dnes se mnohdy stává, že viník i nechutných věcí si myslí, že formální omluvou se vyviní a nic se nestalo ("zkuste mi teď ještě někdy mou vinu připomínat").

Nechtěla bych se takhle na někoho naštvat, snažím se být vždy nad věcí a jsem velkorysá. Náš mrzký živůtek je dost krátký i sám o sobě hodně složitý na to,abychom si navzájem dělali naschvály a hnusné věci kvůli mnohdy bezvýznamným blbostem.

Pokud šlo o finanční podvod ve firmě nebo o přebrání známostí formou vědomé pomluvy, lži, pak tedy je to vůči blízkému příbuznému či spolupracovníkovi opravdu nečistá hra. To je skutečně něco úplně jiného, než když něco nestihnu.

Myslím, že na upřímnou omluvu je potřeba dostatek sebevědomí, sebejistoty. A jistě je rozdíl mezi omluvou za pozdní příchod a omluvou třeba za to, že jsem (nechtěně) ublížil druhému člověku. Na druhou stranu se říká: Odpusť a nezapomeň. Ale někdy, zejména mezi lidmi sobě nejbližšími, je lepší odpustit a zapomenout.

Na vědomý podraz a záměrnou nefér hru bych asi taky nezapomněla. Lhát, oklamat, okrást, pomluvit, tyhle věci by člověku snad příbuzný, kamarád a kolega udělat neměl.