Chvála kuchyňského škopku
Památník Antonína Dvořáka. FOTO: Věra Ježková

Chvála kuchyňského škopku

8. 2. 2024

Stará, původní barokní Engelhardtova hospoda, budoucí nelahozeveský Památník dr. Antonína Dvořáka, neskýtala příliš moderních vymožeností k bydlení.

Především v našem velkém, třípokojovém bytě v prvním patře chyběla koupelna. Někde jsme se, ovšem, museli mýt. Tím spíše, že moje matka byla nesmírně čistotná žena a v žádném případě by nedopustila, aby zbytek rodiny žil ve špíně.

A tak k rodinné čistotě každou sobotu dobře posloužily dva rozměrné plechové kuchyňské škopky, které jinak odpočívaly ve velkém, masivním kuchyňském mycím stole. Jeden škopek sloužil na umývání všeho možného, ale především na mytí nádobí, a ten druhý na jeho odkládání. A dole byl ještě prostor pro uložení kuchyňských hrnců.

Vodovod byl u nás zaveden poměrně pozdě, až se zřízením Dvořákova památníku, a tak já s otcem jsme museli nejdříve do škopků nanosit vodu ze studánky na dvoře, kterou matka na kamnech ohřívala. V jednom škopku pak byla voda teplá na mytí a v tom druhém vlažná na opláchnutí.

Hlavním aktérem a iniciátorem celého obřadu mytí byla matka. Moje matka byla vůbec takový domácí generál a udávala směr a náplň veškerého našeho života. Zbytek rodiny, tedy já, sestra i otec, jsme se tomu bez řečí podvolovali. Dobře jsme věděli, že naše případné protesty a připomínky by stejně neměly žádnou šanci.

Večerní obřad mytí začínal tím, že se nejdříve umyli rodiče. Já se sestrou jsme byli při tom vykázáni do vedlejšího obýváku. Jak jejich mytí probíhalo, to skutečně nevím. Když jsme byli posléze se sestrou vpuštěni do kuchyně, oba rodiče byli již umytí a oblečeni do nočního.

Pak přišla na řadu sestra. Byla o hodně starší než já a měla tu výsadu, že k mytí nikoho nepotřebovala, a mohla se tak mýt sama.

Já přišel na řadu jako poslední a výsadu samostatnosti jsem neměl. Moje mytí mělo vždy stejný průběh, ať už mi bylo pět, deset, nebo později dokonce až patnáct let. V matčiných očích jsem zřejmě byl, jako nejmladší, méně svéprávný člen rodiny. Proto o mne raději pečovala sama. Otec i sestra se při mém mytí uchýlili do obýváku.

Svlečený jsem pak vstoupil do mírně již špinavého škopku, do kterého matka přilila ještě trochu teplé vody z kamen. Neprotestoval jsem. Ostatně, nebylo by mi to stejně nic platné. A nebyl k tomu ani důvod.

Po předběžné a důkladné prohlídce jsem dostal obvykle vynadáno, že po svých potulkách po Ovčíně s kamarádem Jiřím jsem zase pěkně špinavý.

Matka pak začala moje systematické a důkladné omývání. Důvodně předpokládala, že bych to určitě odbyl, a tak si dávala záležet. V tom měla pravdu. Já bych tak pečlivý jako matka skutečně nebyl. Dobře si na vše vzpomínám.

Při mytí byla skutečně velmi důkladná. Začala od hlavy a postupovala stále dolů. Nevynechala vůbec nic. A občas přilila trochu teplé vody. Toto mytí jsem vždy vnímal jako tradiční a nezbytnou součást sobotního večera. A tak, jak jsem vyrůstal z dětského věku, jako součást spíše příjemnou. Dokonce se přiznám, že jsem se na sobotní očistu těšil. Zvykl jsem si. Možná až příliš. A matka to zřejmě vnímala podobně, protože si při mytí občas i zpívala.

V době mého dospívání však její důkladné mytí přinášelo občas i pochopitelné problémy. Patnáctiletý kluk ženské doteky logicky vnímá jinak, než ten pětiletý. I když jsou to doteky vlastní matky. A přiměřeně reaguje.

Když se ten problém dostavil poprvé, matka nebyla nijak překvapená. Naopak, s  úsměvem mi pravila, abych si z toho nic nedělal, že to patří k mému věku a k dospívání vůbec. A že jí to vůbec nevadí. A myla dál. Byla to velmi tolerantní žena. Žádný záměr z její strany v tom nebyl. Natolik jsem ji znal.

Způsob mého mytí od té chvíle sice nezměnila, ale moji očistu se nadále snažila příliš nepřehánět. Byla rozumná. Občas jí to ale moc platné nebylo. Dospíval jsem. Matka tyto chvíle však brala vždy s úsměvem a porozuměním. Oba jsme si zvykli.

Vše příjemné však jednou skončí. Když jsem pak byl ještě o něco starší, bylo matce takové mytí dospívajícího kluka už zřejmě trapné. A tak jsem se musel smířit s realitou, že se budu nadále už mýt sám. Přišlo mi to, ovšem, až trochu líto. Takové mytí mi pak docela chybělo. Jestli to chybělo i matce, to bohužel nevím. Neptal jsem se jí. Jen v podvědomí mi, při této vzpomínce, nadále zůstává takový neurčitý, ale spíše příjemný pocit.

 


Ilustrační foto: Pixabay

 

*

 

Můj příběh vzpomínky
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 31 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Jendo, očistu těla jsi vylíčil zajímavě. U nás doma také probíhala koupel v neckách, nebo v plechové vaně, v kuchyni. Tam stála velká kamna, která měla vedle topeniště ve zdi vestavěný velký železný kamnovec. Tam se stále ohřívala voda, která sloužila nejen na mytí nádobí, pro dobytek i úklid domácnosti. V sobotu se musel ještě postavit na kamna velký hrnec, voda z kamnovce by nestačila. Nejdřív koupání mne a sestry, pak rodiče. Do mýdlové vody se následně namáčelo prádlo, které jsme rády sešlapávaly a mnohokrát do toho nestabilního prádla spadly... hezké vzpomínky Jendo.
Miloslava Richterová
Váš článek mi přivolal podobné vzpomínky na dětství, kdy se nosila voda od studny a ohřívala v hrnci na kuchyňských kamnech. Ten mycí stůl doma byl, ale škopky byly jen na nádobí. Díky.
Anna Potůčková
Co se týká plechové vany, tak i u nás se ve vaně okoupala postupně celá rodina. Nejdříve my děti a pak šly do vany rodiče. Dvojdřez jsme doma neměli, pouze jeden škopek a umyté nádobí se odkládalo na stůl. Ale tento dvojdřez měli manželovi rodiče.
Marie Měchurová
I my jsme měli na nádobí takový mycí stůl. V tom prvním škopku zbyla vždycky hrozná mastná voda plná nudlí, a ta se dala praseti. Na koupání byla plechová vanka, a jak píše Elena, napřed jsem šla já, a potom rodiče.
Marie Seitlová
Také jsme doma měli dvojdřez, ale pouze na nádobí. Na tělo byla vždy vana a přinášela se do kuchyně a voda se ohřívala na kamnech. První děti a pak rodiče. Později již byla koupelna.
Jitka Hašková
Oprava: ohřívání vody - ne vidy.
Jitka Hašková
Já pamatuji koupání v dřevěných neckách. Koupala jsem se první a hned jsem šla v noční košili do postele. Pak se koupali naši. Když jsem byla v létě u tety, koupali jsme se v kovové vaně na zahradě. Později měla babička v koupelně kotel na ohřívání vidy, tak jsme se jednou týdně koupali tam. častěji se voda na koupání neohřívala. Dvojdřez byl jenom a nádobí.
Věra Ježková
Jendo, dobrý. Pobavil jsi mě. Babička taky měla dvojdřez. :-)
Jana Jurečková
Mycí stůl jsme měli doma, velmi dobře si ho pamatuji. Voda se musela ohřívat na kamnech. Na koupání jsme měli vanu. Pak jsme se přestěhovali do paneláku, měla jsem 10 let. Tam už bylo vše krásné nové, vana, teplá voda. Moje mamka tam bydlí dodnes, je jí 92 let.
Naděžda Špásová
Jendo , tak tohle moc dobře znám. Chodili jsme pro vodu do studny, od té doby se bojím hloubky. Vodovod a koupelnu jsem doma poznala až ve svých šestnácti letech po přestěhování do bytovky. Ale do školy jsme chodili čistí. U nás byl čuně jen táta.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.