Vzpomínky
Ilustrační foto: wikipedia

Vzpomínky

11. 1. 2024

Na co vzpomínám? Na to, kam se mi tenkrát nechtělo. Na povinnou vojenskou službu. Dnes to vidím jinak. Myslím si, že v dnešní době, kdy některé velké státy mají opět choutky na ty menší, je nutné, aby mladí muži byli vycvičeni bránit svou zem, své blízké a všechny spoluobčany. Profesionální vojáci na to sami nestačí. Vidíme to, na Ukrajině. Je pozdě muže cvičit, když už propukne válka.

Nafasoval jsem hnědožluté pyžamo a kopu výstroje. Ponížený stojím u 40 postelí na patro srovnaných v ostrých hranách v obrovské místnosti s vrzajícími parketami. Jako červíček bych se chtěl do nich zavrtat. Na posteli má každý své jméno. Marně se snažím svou výstroj předpisově uložit. To zvládnu až za 3 dny. Po místnosti se line neustálý křik poddůstojníků. „Vojíne, uchopte spodní díl srovnaného prádla a dva kroky vzad“. Znovu a znovu věci přerovnávám, až komínky se kryjí v pravém úhlu. Kde jsem? V poddůstojnické škole. Je to historický komplex budov z 18. století, který jako kasárna sloužil především vojenskému školství. Za první republiky zde byla Vojenská akademie. Její absolventi bojovali na všech frontách 2. světové války. Mezi nimi byl i generál Ludvík Svoboda. Je zde nejdelší chodba v Česku. Trénoval v ní v zimě i Emil Zátopek. Voják a náš nejlepší sportovec. Nevím, co mě čeká.

Ubikaci tvoří vždy dvě železné postele dole a dvě nahoře. Mezi nimi ulička a další. Je kalné ráno a smrad na ložnici. Umíte si představit noční výpary 40 mužů. Mezitím si někteří občas uleví. Chrápání rozřízne pískot píšťalky dozorčího. Budíček, vstávat. „Mažte se umýt a na rozcvičku“. Pohání nás velitelé družstev. Roztřesenýma rukama hledám v šuplíku hygienické potřeby. Umyji se, oholím, vyčistím zuby, soukám se do tepláků a do dnes krásných hnědých trampek. Tehdy nenáviděných. Dnes v podobných vzorech chodí krásné dívky. „Jedu, jedu“ vyhánějí nás na plac před budovou. Velí na značky. Předcvičují. Kliky, dřepy, žabáky (skoky v dřepu) a jiné cviky. Ženou nás na opičí dráhu. Co to je? Vlastně běh přes různé překážky. Vedle mě syčí svobodník do ucha tlustému klukovi, který nikdy nesportoval: „Já z tebe vojáka udělám“. Je celý rudý a mám obavy o jeho zdraví. Nakonec opřen o překážku zvrací. Já to zvládám. Hraji závodně fotbal a tajně doufám, že i tady mohu kopat. Nevím, zda by to tempo dnes naši profesionální vojáci zvládli. Děti dnes sedí spíše u počítače nebo si hrají na mobilu.

V čem spočívá vojenský gril? Jednoduše řečeno. Přestat myslet a nepochybovat o rozkazu, který je potřeba slepě provést. Je z tebe stroj nebo něčí nebezpečný nástroj. Samozřejmě tvůj život se ubíhá dle vojenského řádu a příkazů, které jsou opět někým schváleny. Činnost na každý příští den byla podepsána velitelem a visela na nástěnce. Program se většinově vypadá takto. Ráno budíček, rozcvička, hygiena, dopolední zaměstnání, oběd, hodina odpočinku, odpolední zaměstnání, večeře, hygiena, povinné televizní noviny a do deseti volno, potom večerka a spánek. Ještě musím podotknout, že tehdy ještě byly kruté zimy. Obrovská ložnice se vytápěla velkými kamny. Topilo se dřevem a uhlím. Kamna se zapálila po 19. hodině. Po večerce (22 hodin) musely být vyhaslé. Ještě před spaním nás v líbivém stejném pyžamu spočítali a ulehnout. Měli jsme nařízeno spát jen v něm. Byla nám krutá zima. Jak se zhaslo, strkali jsme pod pyžamo další kousky prádla. Ráno jsme to zase tiše schovali.

Sobota byl hospodářský den. Uklízel se interiér a exteriér. V budově a venku. Čistila se výstroj a boty se museli blýskat jako psí kulky. Na podlahy nám poddůstojníci vykydali spousty tekutého mýdla. Voda tekla potom i po schodech. Co nebylo mokré, nebylo čisté. Svou práci jste museli předávat. Pořád vás vraceli zpět. Nikdy nebyli spokojeni. Buzerace. Hotovo muselo být do 11 hodin. Přišel jsem nato, že je to nejlépe odevzdat před výše uvedenou hodinou, to už vás nikdo nevracel. Také jsem si raději vybral WC. Byl tam klid a nadřízení se mě do toho smradu kontrolovat nehrnuli. Po obědě bylo volno a chodilo se na vycházky do města. To abychom se dostali mezi normální lidi a v kasárnách nezblbli. Neděle byla jako v bibli odpočinkový den. Na snídani byla obvykle půlka vánočky, máslo a kakao. Na oběd jsme se těšili. Byl většinou řízek. Psali se dopisy a sportovalo, hrálo na kytaru a pouštěla se roková muzika.

Panebože, jak já nesnáším buzeraci. Musím se krotit, jinak někoho napadnu a zavřou mě. Někteří mí nadřízení jsou s inteligencí na štíru. Přesto se jim nemohu vyhnout.

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Je zvláštní,že když se sejdou chlapi , kteří spolu sloužili 2 roky na vojně,tak většinou vzpomínají na veselejší chvíle.
František Matoušek
Asi jsem nějaká zvláštní vyjímka. Na vojnu jsem se těšil, vojnu jsem si užil, protože s fyzičkou jsem problém neměl. Když vidím dnešní mladý kluky, tak si myslím, že takový jeden rok vojenské služby by jim neuškodil.
Petr Dvořák
Nemá to být náhodou "V čem spočívá vojenský dril?" místo "gril"? Když vezmu v úvahu, že z dnešní věkové kategorie 40+ tím bez negativních následků prošla celá zdravá mužská populace, nešlo vlastně o nic mimořádného. Vyjmutí byli štáckriplové a umělci. A když dnes vidíme, co se děje na Ukrajině, kde vojenským výcvikem stále procházela celá zdravá mužská populace, má to něco do sebe. Naši vojáci, kterých je asi 7 až 8 tisíc, (zbytek jsou štábní krysy a logistika) by možná ubránili jeden týden jeden okres.
Alena Švancarová
Chlapi na vojnu vzpomínají rádi,nebyla to jen buzerace,bylo to mládí,legrace, holky,přátelství.
Alena Vávrová
Na vojnu musel náš starší syn. Ta buzerace na začátku byla strašná a pak zas dlouhé odloučení.. Nějaký čas byl v Litoměřicích, tam jsme za ním mohli jezdit, ale pak až do konce vojny byl převelen do Slovenského Grobu. Tam jsme za ním byli jen jednou a jednou se dostal domů stopem.
Jan Zelenka
Zažil jsem to jen pět měsíců. Byl jsem ale ve zvláštním oddíle, kam buzerace moc nemohla. Po pěti měsících jsem si přesto vydržkoval prohlídku ve vojenské nemocnici. Primář mne prohlédl a řekl: Kterej vůl tě poslal na vojnu? Tehdy jsem mu řekl, že ti volové sedí v mělnické okresní správě. A za týden jsem byl doma.
Daniela Řeřichová
Můj bratr sloužil v rámci povinné vojenské služby na letišti v Náměšti. Krátce před odchodem do civilu byl těžce zraněn výstřelem podnapilého vojáka skrz dveře ve společenské místnosti. Byla jsem v 8. měsíci těhotenství, volali mi z velitelství, ať rodiče připravím na nejhorší. Bratrovi život zachránili ve Vojenské nemocnici v Brně. Léky jsme sháněli v západním Německu. Má za sebou asi 40 operací a železnou nohu.
Jana Jurečková
Od povinné vojenské služby byli osvobozeni jen ti, co měli zdravotní problémy. Žádná procházka růžovým sadem. Nezávidím!
Alena Velková
To byla strašná doba plná buzerace, když ještě byla vojna povinná. Navíc každý musel narukovat na opačný konec republiky. Nicméně si myslím, že nějaký menší vojenský výcvik by mladí muži mohli mít. Nikoli však v kasárnách, ale mohli by tam docházet z domova.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

18%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

21%