„Nihil homini certum est.“
Tuto myšlenku kdysi dávno, ještě před naším letopočtem, vyslovil římský básník Publius Ovidius Naso. Volně přeloženo to znamená, že není nic jistého v lidském životě. Mám rád moudré myšlenky antických učenců a autorů. Většinou jsou aktuální i dnes. Ukazuje to, krom jiného, i na fakt, že antická doba procházela podobnými problémy, se kterými se setkáváme i v době současné. Pochopitelně, byly to myšlenky úměrné tehdejší společnosti. Úžasný je ale jejich přesah až do dnešních dnů.
Skutečně, nic jistého v našem životě není. Jisté je pouze to, že jsme se narodili a že jednou odejdeme na věčnost. Problémem je však smysluplně vyplnit ten čas mezi tím. Nechci bádat nad tím, jestli jsem ho vyplnit smysluplně, nebo nesmysluplně. To není zase tak důležité. Důležité pro mne je to, jak naplňuji ten svůj seniorský čas dnes. Teď. Třeba právě v tuto hodinu. Proto píši. Spíše musím říci, že se snažím psát. Jenže, o čem?
Když se podívám vedle svého pracovního stolu na nejbližší knihovní regál, vidím, že je z většiny zaplněný mými vydanými knihami. Místo očekávané radosti mne však napadá – co teď dál? Přímo hamletovská otázka. Psát, nebo nepsat? Nevyčerpal jsem snad již svůj potenciál? Na konečnou bilanci, myslím, je ale pořád dost času.
Kdysi před lety jsem přemýšlel o tom, jak třeba popsat symbolickou cestu kolem své hlavy. Po čase jsem ale došel k názoru, že je na takovou cestu ještě moc brzy a také, že bych mohl na té cestě třeba i zabloudit někam, kam se vůbec dostat nechci.
Snažím se odhánět od své hlavy občasný nihilismus, dívat se po světě, občas napsat něco, co by mělo smysl, a potěšit svou neposednou dušičku i posezením s přáteli. Jenže, stačí si otevřít počítač, nalistovat nejrůznější webové stránky a ejhle! Nihilismus je okamžitě zpátky a usadí se, prevít, kdesi za krkem. A drží se tam zuby nehty.
Moudrá wikipedie nám praví, že nihilismus je v širším slova smyslu popírání vžitých zásad, tradic a názorů. Pocit nicoty, prázdnoty a bezvýznamnosti. Proboha, jenom tohle ne! Tam jsem snad ještě nedošel. Nechme proto nihilismus raději ruské klasické literatuře, kde má své oprávněné místo, a pojmenujme tyto své pocity trochu jinak. Vždyť naše myšlenky mají svá křídla a jako pilné včelky létají světem, aby nasbíraly rozumy a nakonec spočinuly tam, kde je chceme mít. V naší hlavě a posléze třeba i v paměti našeho počítače. Pěkně učesané a srovnané.
Český literární kritik konce 19. století, Jan Voborník, píše ve své studii o romantické literatuře výstižně:
„Čím těsnější jsou hradby zevní skutečnosti, tím volnější a rozsáhlejší jsou prostory království snů.“
Obtížná doba, zvláště ta současná, v nás vyvolává občasný nihilismus a blbé nálady. To jsou ty naše hradby zevní skutečnosti. I s těmito hradbami se dá ale úspěšně žít a úspěšně je i překonávat. Prostory pro autorskou tvorbu obvykle nemívají příliš těsné hranice.