Nikam nespěchám a vychutnávám si zas a zas ty příjemné pohledy, mně už tak notoricky známé.
Čtyřicet pět let jsem žil v Praze, ale zde, na samém okraji Českého středohoří, skutečně cítím, že jsem doma. Při pohledu na šedavě zvlněný obzor na západě se mi vybavují, a docela podrobně, mé dávné potulky s otcem po této krásné krajině. Zvláště na jaře a na podzim, kdy kraj hýří všemi možnými barvami. Vzpomínám si, jak jednou, počátkem května, jsme si s otcem vyšlápli, z jeho rodných Třebenic, na vrcholek nedaleké Kozí horky. Střechy chodoulických a dlažkovických stavení se skoro ztrácely v záplavě rozkvetlých jabloňových sadů a otec, velký patriot tohoto kraje, si utíral oči a omlouval to tím, že mu něco spadlo do oka.
Z útulného prostředí kavárny Anděl na náměstí sice panorama vzdálených kopců vidět není, ale zato jsou vidět lidé. Hodně lidí. Lidé, kteří někam spěchají, nebo jen poklidně korzují po náměstí a těší se příjemným počasím, nebo, stejně jako já, obsazují početné kavárny a jejich předzahrádky a při příjemné konverzaci relaxují při kávě, zákuscích nebo sklence vína. Já nikam nespěchám. Nemusím. Vychutnávám si, zcela normální, litoměřickou neděli.
A není tu ani politika, ani všelijaké mediální zprávy, které zůstaly kdesi daleko odtud v útrobách domácích počítačů, sportovci zde nezápasí o výsledky, o čest ani o peníze a pozdně odpolední slunce přináší na náměstí ničím nerušený mír a pohodu. Čas se zde na nějakou chvíli zastavil a já, při sklence vína a při pohledu na dvě mladičké a pohledné servírky, relaxuji a přemýšlím, co bych měl nového, a hlavně geniálního napsat. Je právě jedna, zcela obyčejná, litoměřická neděle.