Povídka: Osm oříškových čokolád
Ilustrační foto: Pixabay

Povídka: Osm oříškových čokolád

13. 12. 2023

„Zastav támhle u toho lesíka. Najíme se a budeme si užívat poslední hodiny v Jugoslávii. Za pár kilometrů jsme v Maďarsku, tam to bude samá kukuřice nalevo i napravo a strašná rovina.“
Tak jsme zajeli až k tomu lesíku, vyndali židličky, stolek a poslední dvě gulášové konzervy.
„Kdo chce ještě přidat? Je toho dost,“ ptá se Maruška. „Pepo, opravdu už nechceš?“ V klidu tiše jíme guláš z hlubokých talířů lžícemi a vzpomínáme na krásnou dovolenou u moře.
Na kamínkovou pláž, tyrkysově čistou, krásnou vodu, bílé útesy protějších skal, západy slunce, olivové a mandlové háje a v neposlední řadě také na mluvu, řeč, které jsme už částečně rozuměli.
„Jede sem nějaké auto.“
„To vypadá jako vojenský džíp a jede přímo k nám.“
Džíp prudce zastavil, vyskočili z něho vojáci s namířenými samopaly a velitel křičel: „U vojnom ste prostoru. Ovdje nema ulaza! Odlazite odmah!“ Přeloženo: „Jste ve vojenském prostoru. Sem je zákaz vstupu. Okamžitě odjeďte! Ihned!“
„Ano jen to dojíme, uklidíme a jedeme,“ řekl jsem bojácně.
„Okamžitě!“, zařval a na důkaz, že to myslí vážně, kopl do židličky, až se převrátila. „Tak Maruško, děti, honem uklízejte, jedeme!“
Všechno jsme kvapem nastrkali do auta, nakonec i ty nedojedené talíře s gulášem. Asi by bylo divné vysypat ty talíře na zem před těmi vojáky. Tak jsme to i s ešusem nacpali do auta. Zabouchl jsem dveře a pryč.
„To jsem si nevšiml, že je tady zákaz vjezdu. Ale měli jsme nakonec kliku, že nás neodvezli někam na výslech,“ povídal už za jízdy Pepa.
Jugoslávsko-maďarské hranice jsme přejeli bez zastávky. Jen jsme zpomalili, stáhli okénko a ukázali pasy.
„Jeďte!“
Pomalu jsme přejeli do Maďarska. Čekala nás dlouhá nekonečná maďarská rovina s kukuřicí, kam se podíváš. Konečně! Maďarský přechod Rajka a za ním Bratislava-Rusovce.
„Do půlnoci můžeme být doma v peřinách,“ uvažuje Pepa.
„A teď ticho! Už jsme padesát metrů od čáry, tady nás už můžou odposlouchávat. I to, co si říkáme v autě. Tak ticho.“
Třicet, dvacet a deset metrů nás dělí od vjezdu na Slovensko.
„STÁT! Odkud jedete?“
„Z Jugoslávie.“
„Co jste si koupili?“
„Nic.“
„Opravdu nic?! Otevřete přihrádku u spolujezdce!“ Vypadly asi tři čokolády.
„A to je co?“ vítězně prohlásil slovenský celník.
„No to si děti koupily čokolády. Já myslel, že na každou osobu je možné přivézt…“
„A ták, tak vy jste myslel?! Zajeďte ke straně, ať nepřekážíte, a všechno vyndejte z auta!“, přikázal.
Začali jsme vyndávat židličky, stolek, spacáky, stan, prádlo, které bylo v taškách jako špinavé, prádlo, které bylo ještě čisté, boty, ručníky, osobní věci, věci do kuchyně a nakonec i ty špinavé nedojedené talíře s gulášem. To všechno leželo před námi na lavičce, na zemi a tam, kde bylo nějaké místo. Na kraj lavičky jsme položili osm kusů oříškových čokolád z Jugoslávie.
„Osm čokolád? Není to trochu moc?“ divil se celník.
„Ale ty si děti vybraly, protože to byly ty nejlevnější, co tam měli.“
„Osem kusou rovnakého tovaru je zakázané. Zaplatíte dve stovky pokutu.“ A spokojeně odešel.
Pokutu jsem zaplatil a viděl, jak se Maruška celá třese. Ramena jí poskakují nahoru a dolů a pláče.
„Neplač, my to vydržíme.“ Cítil jsem bezmoc, byli jsme poníženi, zahanbeni, pošpiněni, byli jsme nuly, nebyli jsme nic, styděli jsme se, jak s námi zacházejí.
Kolem projížděla auta a lidé v nich na nás koukali staženými okýnky, že jsme buď pašeráci, šmelináři nebo nepřátelé socialismu a převážíme zakázané knihy nebo tiskoviny. Je lepší se podívat, zavřít okénko, nekomentovat a jet dál, dál pryč od nás.
A to pro osm oříškových čokolád, koupených v roce 1981 v Jugoslávii.

 

Podle skutečné události

 

 

 

povídka
Autor: Zdeněk Hart
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Taky se mi po těchto "vymoženostech socialismu" nestýská.
Ludmila Černá
Jo, slovenský přechod, taky jsme si užili. V roce 1984 jsme se vraceli taky z Jugoslávie. Vzhledem k tomu, že máme pravdomluvné dítě, si nás trochu vychutnali, ale spíš se nudili a bavili. Měli jsme škodovku a protože jsme jeli na noc a tak nějak přespávali v autě, samozřejmě špinavé prádlo jsme měli nahoře. Ale nemuseli jsme všechno vyndat, jen něco. Před námi pouštěli totiž nějaké slovenské diplomaty a přišel je pozdravit i sám velký celník. Takže osm chlapů čučelo na mé použité spoďáry a manželovy fusekle. Dnes se tomu směju, ale tenkrát při představě, že vše vyndaváme, mi bylo ouvej. Ale asi se nudili, trochu nás podusili a nechali jet.
Helenka Vambleki
To já si zase pamatuju, jak jedna slečna nenapsala při návratu z NDR do celního prohlášení svůj čerstvý zásnubní prstýnek a pořádně jí ho proclili
Jarmila Komberec Jakubcová
Díky za připomenutí časů dávno minulých. Také jsem zažívala velmi přísné kontroly při cestách do NDR. Jednou mojí kamarádce dokonce dali pod rengen pohraničníci NDR namazaný chleba, protože si asi mysleli, že mezi krajíci jsou ilegálně převážené marky.
ivana kosťunová
Já jsem se vždycky tak styděla, že nás někdo takhle ponižuje, že jsem zčervenala, a tím pádem se automaticky stala podezřelou. Samozřejmě jsem nic nevezla, ale ostatním jsem tím pomohla, ti provezli všechno. Je dobré si takové věci občas připomenout.
Dalibor Polanský
Asi to zažil každý z nás, kdo vycestoval třeba jenom do NDR.
Zuzana Pivcová
Připomněl jste mi přísné vlakové kontroly při návratu z bratrské země NDR. Nebyly jsme žádné prototypy turistek, vezoucích boty, záclony, dětské oblečení, a přesto se před kontrolou napřed uzamkly toalety, aby se tam nemohl někdo ukrýt, a pak se kontrolovalo. Kdo působil příliš sebevědomě, šel na řadu jako první, vykládaly se věci i ze silonových nákupních taštiček, zkrátka vše. Víc než nalezení nedovoleného´zboží mělo toto vše spíš charakter ponížení člověka. Jednou při cestě letadlem na kurz do Berlína jsem zažila i osobní prohlídku, naštěstí to byla žena a ta se mi pak překvapivě tiše omluvila.
Dana Straková
Kdo nezažil nepochopí... Děkuji za připomenutí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.