Díky své profesi se často setkáváte se smutkem, ať už klientů seniorských zařízení či členů rodiny. Co vám ve vaší práci nejvíce přináší radost? Čím a jak dobíjíte energii?
Díky za tuhle otázku. Víte, ono je to skoro naopak. Máte pravdu, že v medicíně se člověk setká opravdu s různými situacemi a mnohé z nich jsou závažné, náročné, někdy i smutné. To je pravda. Ale týká se to celé medicíny, vlastně všech oborů. Když jsem začínala svou praxi, tak jsem považovala za psychicky nejnáročnější závažné stonání spíše mladších lidí, neštěstí, která třeba postihnou mámy malých dětí, jejich nevyléčitelné nemoci a podobně. Přervání ještě nenaplněného života je asi to, co považuji za nejsmutnější. Dovolím si říci, že právě geriatrie je v tomhle ohledu utěšenější, protože se setkáváme s pacienty (průměrný věk našich pacientů je 86 let), jejichž život se do značné míry naplnil, dobře či špatně, to záleží hodně také na nich samotných. Ale lidé, kteří se dožili tak vysokého věku, se vlastně dokázali s lecčím v životě vyrovnat, různé složité situace překonat. Já vždycky říkám, že geriatrie je krásným oborem, protože se setkává s umělci života, těmi, kteří jej dokázali prožít, naplnit a dožít se vysokého věku. A vysoký věk pro nás je opravdu nejen těch osmdesát, ale v současné době jsou to také stále častěji devadesátiletí a století lidé. A to jsem vlastně odpověděla i na další části Vaší otázky. Pro mě je po tom stále přibývajícím úřadování a administrativní práci právě osvěžující, když se na oddělení setkám s pacienty a když vidím, jak se nám od minulé vizity či služby zlepšili. A to je další věc, kterou bych chtěla zdůraznit. Mluvila jsem o naplněném životě – ale v mnoha případech to neznamená, že se jedná o končící život. Mám právě vždy velkou radost, když se nám podaří lidi i toho nejvyššího věku třeba po různých operacích nebo úrazech, kteří k nám přicházejí nejčastěji z nemocnic, ale i z domova, zase vrátit do původního funkčního stavu a zase zpět domů.
Se stářím přicházejí bolesti, a to jak fyzické, tak psychické. Jaký je podle vás nejlepší lék na mírnění těch psychických bolestí? Samozřejmě, nemám na mysli medikamenty typu antidepresiv…
Existuje velká paleta různých psychických poruch, to by vydalo na učebnici, ale to jste asi neměl na mysli. Když už jste ta antidepresiva zmínil – někdy jsou opravdu potřebná a užitečná, protože deprese patří mezi dosti časté poruchy, a to právě i ve vyšším věku. Je to mnohdy zbytečné trápení, které se jimi dá zmírnit nebo odstranit. Důležitá a možná ještě důležitější je prevence deprese, omezení rizikových faktorů, které s depresí nepochybně souvisejí. A jedním z nejvýznamnějších rizik je osamělost. Osamělost jako pocit, který máme, situace, kdy se cítíme být sami, i když můžeme žít v rušném městě, ve společnosti lidí. Tento subjektivní pocit je ale rozhodující a bylo prokázáno mnoha vědeckými studiemi, že právě pocit osamělosti je významným rizikovým faktorem horšího zdraví. Nejen tedy deprese, ale také třeba kardiovaskulárních nebo onkologických onemocnění. Proto je třeba s osamělostí něco dělat, bránit se jí, vyhledat společnost. Zejména doba konce roku s pošmourným počasím, kratšími dny a delšími nocemi, svátky, které prožíváme někdy až moc nostalgicky pocitu osamělosti u mnohých lidí přispívá.
Je pravda, že stárne rychleji ten, kdo nemá ve vyšším věku žádné přátele?
Ano, kdo se cítí osamělý je skutečně ve vyšším riziku horšího a asi i rychlejšího stárnutí. Proto považuji za velice užitečný projekt RECETAS. Jde o mezinárodní vědecký projekt , který je zaměřený právě proti osamělosti, a to ve velkých městech, podílí se na něm například Barcelona, Marseille a Helsinky – a u nás Praha. Jde o vědecký projekt, studii, která se snaží prokázat, že společné aktivity seniorů mají význam nejen proti osamělosti ale také pro zlepšení zdraví a pohody. Seniorům nabízíme zejména různé aktivity v přírodě, to je další faktor, který je pro zdraví příznivý. Jedná se o randomizovanou kontrolovanou studii, to znamená, že tzv. intervenovaná skupina má intenzivnější a více organizovaný program, zatímco se druhou skupinou pravidelně komunikujeme, poskytujeme jim informace o různých aktivitách pro seniory, pravidelně se s nimi setkáváme a stejně jako u intervenované skupiny testujeme jejich zdraví a pohodu. Kromě široké nabídky různých aktivit pro účastníky má projekt význam ještě všeobecný a vědecký – měl by prokázat, že zapojení seniorů do aktivit a společnost má obdobný (a nebo možná i lepší) účinek jako již zmíněná tableta antidepresiva. A dovolím si zároveň využít této příležitosti, abych vyzvala seniory z Prahy a okolí, aby sami nesmutnili a vyhledali projekt RECETAS. Více informací o něm najdou čtenáři na www.recetasproject.eu.
Někdo umí stárnout, jak se říká s grácií, a někdo stárnutí podlehne - zatrpkne, zhořkne… Hrají v tom roli geny, výchova, životní styl v mladém věku nebo něco úplně jiného?
Toť otázka... Všechno, co zmiňujete, v tom nepochybně hraje roli. Ale přece jen největší roli v tom má každý sám. Víte, znám mnoho lidí (starších), kteří již nemají příbuzné, ale přece nejsou sami – dokázali si vytvořit „své“ blízké tím, že byli hodní, vstřícní, laskaví. Jsou samozřejmě ale také ti, kteří byť mají blízké, s nimi nevycházejí a cítí se sami. Lidské vztahy se musí pěstovat, pečovat o ně, respektovat druhé, zbytečně se neurážet, nehněvat, vycházet s lidmi.
Všude čteme a slýcháme, jak je důležité být ve vyšším věku aktivní, trénovat nejen svaly, ale i mozek. Co když se ale někomu nechce, nemůže na nohy, je doma sám, nemá rodinu. To je asi těžké takovému člověku pomoci?
Myslím, že je moc důležité nebát se říci si o pomoc, když ji potřebuji. A mám pocit, že právě tady máme rezervy. Máme rozpaky, stydíme se, bojíme se „co by tomu lidé řekli“. A tohle je zbytečné. Je důležité vyhledat společnost, vyhledat ostatní. Umět jednak nabídnout, ale také přijmout. Máte naprostou pravdu, že aktivita je zejména ve vyšším věku velice důležitá. Jak správně říkáte – trénovat nejen svaly, kosti a tělo, ale také mysl a mozek. Pracovní, ale nejen pracovní aktivity, dobrovolnické, společenské… to je moc důležité.
Umí Češi stárnout? Ptám se záměrně takto hloupě, protože se mi zdá, že třeba jižanské národy si umí stárnutí více užít. Jsou tam vidět staré ženy, které se krásně obléknou, nalíčí a jdou s rodinou či přáteli na večeři, dědové hrají ve stínu stromů šachy nebo karty, zkrátka jsou více ve společnosti, více se druží než u nás…
A já myslím, že ano. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří jsou aktivní, vstřícní, užívají svého života, ale ještě třeba i pomáhají ostatním, ve své rodině, okolí, spolku nebo církvi. Společně sportují, výletují, cestují. To je moc důležité. Možná to neděláme tak okázale a viditelně, ale umíme to také. Je to nakonec naše dobrá volba, abychom stárnuli dobře.
Zabýváte se nemocemi ve stáří – demencí, Alzheimerovou nemocí, Parkinsonem. Proč tato onemocnění postihují v posledních letech stále nižší ročníky?
Nepostihují. Naopak se jejich nástup daří spíše oddalovat, například i Alzheimerova nemoc a vaskulární demence začínají poněkud později, než tomu bylo dříve.
Čas od času se objeví v médiích zpráva, že nějaký vědecký tým našel nadějný lék na tyto nemoci, ale pak se ukáže, že výsledky nejsou tak pozitivní, jak se původně zdálo. Nechceme po vědě a lékařích už trochu moc? Není to tak trochu drzost, jít proti přírodě, Bohu…?
Já osobně si myslím, že lék na stárnutí asi nenajdeme, ale můžeme najít lék proti syndromům a onemocněním, která jsou sice ve stáří častější, ale nejsou jen důsledkem stárnutí. Jedná se o již zmíněnou Alzheimerovu nemoc či jiné příčiny demence, ale také o tzv. frailty syndrom, který v češtině charakterizujeme jako křehkost. Nalezení léků na tyto nemoci by umožnilo mnoha lidem dožít se vyššího věku v daleko lepším funkčním stavu.
Současná vláda jako první představila základní parametry důchodové reformy. Je jasné, že se doba odchodu do důchodu bude prodlužovat v souvislosti s prodlužující se dobou dožití. Jaký je váš názor na posouvání hranice odchodu do důchodu?
Víte, já se nerada k důchodům vyjadřuji. Je to společenská smlouva, politická záležitost. A lidé by měli mít nárok na důstojný důchod. Ale na druhou stranu je podle mého jasné, že by důchodový systém měl respektovat demografické změny. Ale také různorodost populace, která je ještě výraznější ve vyšším věku.
Myslím, že důležitějším kritériem pro stanovení odchodu do důchodu, než je doba dožití, je doba dožití ve zdraví. Asi nikdo nechce odcházet do důchodu s podlomeným zdravím… Mají gerontologové a geriatři nějaký vliv na rozhodování politiků?
V tom s Vámi naprosto souhlasím, a že to se zdravým dožitím u nás až tak dobrá zpráva není, to také víme. Ale jak jsem už říkala, musíme brát v úvahu také různorodost starší a stárnoucí populace. A co se vlivu gerontologů a geriatrů týká – moc si tím nejsem jista, protože nás mnoho není. Ale na druhou stranu musím říci, že se v současné době věnuje této problematice větší pozornost. Třeba to je také díky vytrvalém úsilí gerontologů a geriatrů.
Poslední dění ve světě, ať už to byl covid, pak válka na Ukrajině, měly za následek zhoršení ekonomické situace, růst cen energií, potravin. Jak se tyto události odrážejí na psychickém a fyzickém stavu starých lidí. Zaznamenali jste ve své praxi nějaké animozity oproti předchozím letům či dejme tomu dekádě?
Ano, žijeme v náročnější době a mnoho špatných zpráv, které se na nás stále valí z médií, neseme každý z nás různě. Starším lidem, kteří zažili sovětskou okupaci nebo válku, se tyhle vzpomínky vrací. Pro mladší je to zase nemilé překvapení, že se něco takového může stát. Obojí je podle mého názoru obtížné, a je to samozřejmě ještě daleko složitější.
Samozřejmě jinak se stárne lidem, kteří jsou finančně zajištěni a jinak lidem bez úspor. Odráží se třeba i ta ekonomická situace v domácnostech na tom, jak lidé stárnou?
Ano, já bych řekla, že pro dobré stáří je důležité i hmotné zajištění, netýká se to ale jenom financí, ale také například vhodného bydlení, které je ekonomicky dostupné a dostatečně pohodlné.
Stárne se podle vás lépe lidem na venkově, než ve městech?
Je to určitě individuální a na druhé straně je velmi důležité, o jaké město či jakou vesnici se jedná. K tomu, aby se žilo ve městě nebo ve vesnici dobře i starším lidem, jsou důležité služby a podpora ze strany obce a poskytovatelů služeb, ale také dobré lidské vztahy, společenské možnosti a příležitosti a podobně.
Na to, že česká populace stárne, gerontologové upozorňují už dvacet let, možná déle… Bude naše společnost připravena postarat se za deset, patnáct, dvacet let o své seniory? Bude dostatek zařízení pro seniory, a také podmínek pro bezproblémovou domácí péči?
Ano, to máte pravdu, řekla bych, že ještě déle. Prognozy demografů dr. Burcina a dr. Kučery a prof. Rychtaříkové vyšly myslím už někdy v devadesátých letech - a jasně říkaly, že naše populace bude velmi rychle stárnout, a to platí stále, takže se naše společnost prostě bude muset tomuto trendu přizpůsobit. A hlavně měla by to učinit moudře tak, aby lidem umožnila - co si vlastně asi většina z nás přeje - zůstat co nejdéle doma, podle potřeby se zajištěním služeb, péče a podpory. Ústavní řešení by mělo být řešením v těch případech, kdy opravdu není možné doma zůstat.
Co by se hlavně mělo v České republice zlepšit, aby se lidé dožívali důstojného stáří?
Je toho poměrně dost, ale z mého zejména profesionálního pohledu je to právě systém služeb, který umožní zůstat lidem co nejdéle doma, dále kvalitní geriatrickou péči a doléčení, aby se navrátili do co nejlepšího funkčního stavu i po nemocech a poraněních. A také samozřejmě prevence - zdravé stárnutí v tom nejširším slova smyslu. Mimochodem: neměli bychom zapomínat na to, že právě žijeme v Dekádě zdravého stárnutí 2021- 2030 a zdá se mi, že to naše ministerstva ani příliš nezajímá.
Budou připraveni postarat se o nás naše děti a vnoučata?
Tak to nedokážu předvídat, ale ráda bych věřila, že ano.
Jak hodnotíte mezigenerační vztahy v Česku? Zajímají se podle vás mladí lidé o témata spojená se stářím? Rozumějí mladí lidé starým?
Já si myslím, že to s mezigeneračními vztahy v Česku není vůbec špatné – vzpomeňme například na covidovou pandemii, kdy mladí lidé velmi pomáhali těm starším, chránili je proti infekci, která byla pro ně větším rizikem. Zda jim rozumějí, to nedokážu posoudit, ale vím, že u nás existuje mnoho krásných opravdu mezigeneračních projektů.
Je Advent. Jak toto období sama vnímáte?
Těžko říct. Na jednu stranu je to takové tajemné a kouzelné období, kdy jsou dny nejkratší v roce, a proto si rozsvěcujeme na domech a v domech různá světýlka. U nás doma ožívají a docela mají napilno vánoční skřítkové, protože na ně naše sedmiletá vnoučata ochotně a stále věří. Takže se může za okny leccos dobrého objevit, i když zrovna nenaděluje Mikuláš nebo svatá Barbora. Já osobně nemám ráda takové ty „nutné“ přípravy na Vánoce, živené ještě předvánočním shonem, reklamami, dopravními zácpami a tak dále. S tím souvisí také různé nehody a neblahé události, ke kterým snad i častěji v téhle době dochází a které ze své praxe pamatuji. Myslím si, že ten nejvlastnější a nejdůležitější význam Adventu je naděje a očekávání něčeho krásného a dobrého, kterou bychom si neměli nechat tím shonem kazit.
Těšíte se na vánoční svátky? Býváte u štědrovečerní večeře se svou rodinou?
Vánoce se snažíme trávit společně, v menším či větším rodinném kruhu, jak se to vždy podaří. Scházíme se, ale ne vždy nutně v určenou hodinu v určený čas. Mnohdy nám to nevyšlo proto, že jsem třeba sloužila. Jedna dcera žije v Anglii a jejich velká rodina někdy na Vánoce dorazí k nám a někdy jsou s anglickou babičkou a dědou. Ale ano, jsme vždy nějak spolu, jak to jde. Bereme to ale jako radost nikoli jako povinnost.
Co byste vzkázala našim seniorským čtenářům nyní v době adventu?
Aby to pro ně byl právě ten čas očekávání a prožívání něčeho krásného a dobrého.
Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D. - absolvovala Fakultu všeobecného lékařství UK; specializuje se na geriatrii, veřejné zdravotnictví a medicínu dlouhodobé péče. Doktorát získala v oboru sociální gerontologie, habilitovala se v kulturní antropologii s tématem péče o seniory a pacienty s Alzheimerovou nemocí. Na FHS UK vede Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče. Je zakládající ředitelkou Gerontocentra na Praze 8 (vzniklo roku 1991) a byla i u zrodu České alzheimerovské společnosti (1996), v letech 2016-2022 předsedala organizaci Alzheimer Europe. Řeší či se podílela na řešení řady mezinárodních projektů (PALLIARE, INDUCT, BUILD, Fram a další). Snaží se o širší pohled na geriatrii a péči o lidi, kteří potřebují dlouhodobou péči, včetně pacientů s demencí. V této oblasti se zabývá zejména problematikou psychosociálních intervencí a kvalitou péče o lidi s demencí.
