Po roce 1989 vedl v již zprivatizovaném médiu přílohu TEST. Po odchodu z MF DNES řídil magazín Můžeš. A nyní v důchodu napsal knihu golfových pohádek.
Pamatujete si na svůj první článek v novinách? O čem byl?
Moje první zpráva otištěná v novinách měla titulek Pneumatiky bez čekání. Psal se rok 1975, byl to krátký sloupek o tehdejší novince - pokud někdo chtěl protektorovat pneumatiky, nemusel čekat, až dostanou v továrně nový vzorek, ale mohl si je rovnou vyměnit za již protektorované. Dnes už taková služba budí samozřejmě úsměv.
Jak se psalo v době normalizace, asi jste nemohl psát o čem jste chtěl?
Měl jsem tu výhodu, že jsem toho dost věděl o zemědělství, a tak jsem psal především články na toto téma. Říká se, že je lepší vystudovat nějakou odbornost, ať jsou to například práva, ekonomie, nebo něco jiného a pak se učit psát, než vystudovat fakultu žurnalistiky, ničemu moc nerozumět a teprve se učit odbornost. Myslím, že to platí dodnes. Je ale pravdou, že jisté političnosti jsem se ani v zemědělství tehdy nevyhnul. Psal jsem mimo jiné o družstvech, jak úspěšně sklízejí obilí, nebo brambory. Koncem osmdesátých let jsme ale s kolegy v Mladé frontě psali i o JZD Slušovice – a to byl docela odvážný čin.
Byl jste u toho, kdy tehdejší Mladá fronta přešla po roce 1989 do rukou akcionářů a stala se svobodným médiem. Co to pro vás znamenalo?
Především úplně nový začátek novinařiny. Rozjeli jsme se na stáže do zahraničí a dostávali pod kůži například to, že inzerce musí být striktně oddělena od redakčních textů, kdy lze zveřejnit pro mnohé citlivou fotografii a spoustu dalších užitečných věcí. Já byl několikrát na stážích pro zemědělské novináře v USA a moc mi to pomohlo, například při psaní o privatizaci zemědělských družstev.
Považujete, anebo považoval jste novinařinu za prestižní povolání?
Bezesporu. Je ale třeba rozlišovat mezi seriózními médii, například veřejnoprávními, a bulvárem.
Jak hodnotíte úroveň současných médií, kdy i ta dříve seriózní se stala spíše bulvárními?
Záleží samozřejmě na tom, kdo média vlastní. Doslova mě bolelo, když jsem byl svědkem – naštěstí už z povzdálí – jak rychle se dokázala změnit Mladá Fronta DNES. Prestiž seriózních novin, která se získávala léta, hrozně rychle změnou vlastníka vzala zasvé. Já osobně nyní čtu, protože považuji za seriózní, Deník N a z časopisů Respekt a Reportér. Dívám se na Českou televizi a poslouchám především úvahy a komentáře v Českém rozhlasu.
V roce 2010 jste přešel do Konta Bariéry nadace Charta 77 a byl šéfredaktorem časopisu Můžeš, tedy magazínu pro lidi s handicapem. Předpokládám, že jste narazil na celou řadu statečných osobností…
Bylo jich bezpočet. Psali jsme o nich reportáže, které měly dodat odvahu a sebevědomí těm, kteří například přišli o končetinu, nebo byli nuceni usednout na vozík, prostě se jim často během chvilky totálně změnil život. Setkával jsem se s lidmi, kteří to nevzdali a odvahu či houževnatost by jim mohli leckteří „zdraví“ jen závidět. Mnozí pak dosahovali na sportovních turnajích pro hendikepované velice slušné výsledky, o kterých by se jim před úrazem ani nesnilo.
I vy se ve svém volném čase hodně věnujete sportu. Vaším velkým „koněm“ je dlouhá léta jachting. Jakými vodami jste se svou jachtou proplouval a kde se vám nejvíce líbilo?
Začínal jsem v osmdesátých letech na malé dvoumístné plachetnici na Slapské přehradě. Jezdili jsme s manželkou na závody po celé republice. Po roce 1989 jsme si pořídili kajutovou plachetnici – a zpohodlněli. S kamarády jsme pak prožili nádhernou dovolenou na katamaránu v Karibiku. Závodil jsem už jen několikrát na regatách v Chorvatsku, ale nyní už plachtím jen rekrteačně.
Zažil jste někdy na vodě nějakou dramatickou chvíli?
Párkrát jsme převrhli loď na Slapech, na Lipně a na Rozkoši. I na zdejších vodách totiž vítr dokáže své. Na moři to bývá samozřejmě krutější, ale důvěra v toho, kdo stojí u kormidla, dělá své. Jachting člověka naučí především pokoře.
V posledních letech jste propadl dalšímu sportu, a to golfu. Jak často hrajete?
Hraju především od jara do podzimu, zdejší klima nic jiného ostatně neumožní. Hraju rekreačně, beru to jako příjemnou procházku upravenou krajinou. Setkal jsem se při hře s mnoha zajímavými lidmi, někteří se stali mými kamarády. A mrzí mě, že hodně lidí v naší zemi bere tuhle hru jako snobskou záležitost. Opak je pravdou, i finančně lze golf naprosto srovnat například se sjezdovým lyžováním. A to u nás nikdo neodsuzuje.
Jaký máte golfový handicap?
Pohybuji se kolem 20.
Říká se, že golf je sport, který se dá provozovat i ve vyšším věku. Je to tak? Potkáváte na hřišti hodně seniorů?
Samozřejmě. Hřiště bývají o víkendech plná, a tak chodíme se ženou hrát hlavně ve všední den. A to na hřišti potkáváte především seniory. Většinou už mají období, kdy v nějakém sportu závodili, za sebou, a tak hrají jen pro radost. A nekazí si den třeba nadáváním na politiku. Mnozí s golfem začali právě až v seniorském věku, kdy mají víc volného času. To je totiž jediná nevýhoda téhle hry, je náročná na čas.
Křest knihy Jendis. FOTO: Ondřej Besperát
Díky vaší vášni pro golf vznikla i vaše knížka – golfové pohádky. Asi jste první, kdo napsal pohádky o golfu, je to tak?
Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem se do golfových pohádek pustil. Obešel jsem knihkupectví, abych zjistil, zda už něco takového existuje. Našel jsem jednu pohádkovou knížku, ve které děti hrály fotbal, hokej, házenou – a také golf. A představte si, že pohádka pojednávala o tom, jak krásnou louku, na níž si děti chodily hrát, golfisté totálně zničili a děti odtud vlastně vyhnali. Tehdy jsem pochopil, že už v malých dětech někdo pěstuje podvědomí, že na golfu je něco špatného. A to mě definitivně donutilo napsat pozitivní, příjemné a vlídné pohádky o téhle nádherné hře.
Kniha se jmenuje Jendis podle dřevěné postavičky golfisty. Jak vznikla?
Jendis je dřevěná pohyblivá loutka golfisty, která se s knihou zároveň prodává. Vyjadřuje golfový švih a vymyslel ji sklář a výtvarník Jan Schovánek. Má přezdívku Jendis.
Má pohádková knížka vzbudit u dětí zájem o golf?
Je to její hlavní poslání.
Testoval jste knížku na svých vnoučatech?
Bohužel ne, vnoučata nemáme. Mám ale dobré reference od kamarádů, kteří ji vnoučatům čtou.
Kdy kniha vyjde, bude na pultech knihkupectví ještě před Vánoci?
Knihu nabízí nakladatelství KOSMAS, lze ji ještě koupit přes internet, stačí zadat do vyhledávače Dřevěný Jendis.
Jste stále díky sportu neskutečně ve formě. Myslel jste někdy na to, že už to na tom golfu jednou nepůjde? Bojíte se stáří?
Starý už podle mnoha kritérií jsem. Ale pokud člověku slouží zdraví, není se čeho bát. Naopak! Prožíváme se ženou nádherné období života, protože máme to, čeho se nám do téhle doby moc nedostávalo – volný čas.
Jiří Lábus čte Jendise:
