Paradoxy života
Ilustrační foto: Pixabay

Paradoxy života

5. 12. 2023

Máte také někdy pocit, že vám něco schází? Já občas ano. Je to takový neurčitý pocit. Většinou to není ale nic materiálního. Co potřebuji k normálnímu životu, to mám. Mám pěkný byt, přiměřenou penzi a i přiměřené nároky na život, odpovídající mým průměrným příjmům.

Mít více peněz by určitě nebylo špatné. Otázkou ovšem je, co potom s nimi. Já víc nepotřebuji. Při takových úvahách je vždy limitující věk a také zdravotní stav. Zvláště, když se člověk ocitne v podzimu svého života.

V průběhu svého života nasbíráme mnohé zkušenosti, návyky, poznáváme i svět a peníze, které si vyděláme, se snažíme, většinou, i smysluplně investovat. Vydělané prostředky nám přináší svobodu a zbavují nás existenčního stresu. Ale tyto hmotné požitky jsou jenom jednou, avšak potřebnou součástí života.

Co mi tedy vlastně chybí? Nejsou to, v  žádném případě, hmotné prostředky. K  průměrnému životu mi, ty současné, bohatě postačí. Nemám zvláštní nároky. Je to takový životní paradox. Prostředky k životu jsou, ale stejně nám občas něco chybí. To něco, co nosíme stále ve svém podvědomí. Něco, co se jen obtížně specifikuje. Já ke svému životu potřebuji spíše lidi.

Většinu svého života obvykle trávíme v kruhu rodinném. S životním partnerem a dětmi prožíváme chvíle dobré, i ty chvíle horší. Obklopeni blízkými lidmi procházíme životem snáze. A s obtížnými situacemi se dokážeme lépe vyrovnat, protože je nás na to víc a jeden o druhého se můžeme opřít.

Jenže děti vyrostou a partner bohužel často odejde tam, odkud není návratu. A život člověka se dramaticky mění. Najednou jsou pryč všechny zvyklosti, životní stereotypy a je jen na nás, jak se přizpůsobíme výrazně změněné situaci. A ten zvláštní pocit, že nám něco schází, ten občasný, neurčitý životní paradox, který nám dělá vrásky na duši i v případě, že nás netrápí nedostatek hmotných prostředků, že můžeme žít přiměřeně normální život, ten se najednou mění ve zcela konkrétní a často nepěkné myšlenky. Žít v osamocení je to nejhorší, co může člověka v pozdním věku potkat.

A proto je nutné občas trochu uvolnit až křečovité sevření svých životních přání a tužeb a nechat život, aby přirozeně plynul, a přizpůsobit se jeho toku. A vážit si pomoci a přízně svých přátel. Zejména přízně přátel, kteří se v této situaci stávají mnohdy bližšími než jen blízcí.

 

 

glosa životní postoj
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Velmi zajímavé zamyšlení. Hmotní statky jsou pomíjivé ale pořád platí, že lépe je být finančně zabezpečen hlavně ve stáří. Kdybych dneska neměla určité úpory nemohla bych si dovolit zachránit život mému malé koťátku Polynce, protože bych prostě na její léčbu neměla. Vše bohužel souvisí se vším. Zdraví si za peníze nekoupíme, ale lepší zdravotní péči ano. Tak to funguje v celém světě.
Jiří Dostal
:-) "Žít v osamocení je to nejhorší, co může člověka v pozdním věku potkat." Dumám, jak moc bylo pochopeno z biblické historie a moudrosti, zejména starozákonní; no, každej jsme ňákej... :-)
Jan Zelenka
Paní Mráčková, článek jste moc nepochopila. Především nikde není psáno, že jsem se honil za hmotnými statky. A za druhé, většinu života se zabývám biblickou a židovskou historií a vím toho tolik, že bych nikdy nemohl být věřící. Vaši nabídku s díky odmítám.
Jiří Dostal
:-) Paní Mráčková připomněla materiální a duchovní témata, jistý pořádek v nich dělá též rozlišení potřeb a tužeb. O člověku je známo, že jeho existenční potřeby jsou nepatrné proti tužbám až nekonečným. Zde lze hledat paradox, když uspokojování tužeb přejde do fáze existenčních potřeb, například návyk na pohodlí způsobí naši zkázu i při malé katastrofě. S touto filozofií si brzo zkusí hrát politická reprezentace, a to škodolibě vůči veřejnosti. Téma skrývá jiné skvosty než skuhrání unaveného... :-)
Marie Ženatová
Děkuji moc za hezké zamyšlení*. Mám větší rodinu, hodně vnoučat i malého pravnoučka. Ovšem všichni žijí jinde a vnuci a vnučky postupně začínají zakládat svoje rodiny a ti mladší už také mají čím dál méně času. Známých mám dost i dobré sousedy. Ale přece jen při nepřízni počasí také pociťuji víc samotu. Proto se těším zase na jaro kdy vyjdu na zahrádku a vedle budou sousedi, s kterými si ráda přes plot popovídám - ano, člověk je skutečně jako to počasí* ♥
Ilona Mráčkova
Z vašeho článku na mne působí jakýsi smutek z toho, že jste se celý život snažil o hmotné statky a v současné době, kdy už jich máte dost, zjišťujete, že je to málo, že to prostě nestačí, aby se člověk cítil šťastný a spokojený. Tento pocit je velmi běžný, protože jek nám říká Bible (manuál jak žít od našeho Stvořitele) Štěstí nevychází z věc, které člověk vlastní, ale naopak více štěstí je v dávání než přijímání. Někdy před mnoha lety, jako malá holka jsem pátrala v encyklopediích po tom, co je štěstí. V jedné bylo napsáno: " Předmětem štěstí v pravém slova smyslu nemůže být věc, nýbrž jen osoba." Dále pak když jsem hledala dál , tak v Bible je uvedeno , že šťastný, je každý kdo si uvědomuje své duchovní potřeby. Tedy ten, kdo se zaměřuje nikoli na hmotu, ale na duchovno a vytváří si blízký vztah se Stvořitelem, díky čtení Bible , modlitbám ,pomocí druhým a postupnou přeměnou osobnosti k obrazu Božímu. Pokud byste chtěl mohla bych Vám dát odkaz na stránky, kde byste mohl zažádat o bezplatné studium Bible.
Daniela Řeřichová
Bohužel se někdy sejde víc smutných záležitostí k okamžitému řešení. Rodina a přátelé jsou fuč. V této chvíli nastupují peníze, díky nimž lze pozvat veterináře domů, zajistit nákup, sociální služby a nemít výčitky svědomí. Občas se naše básnická duše musí překlopit do pragmatika, tak to je. Držím palce. A pak se zase rozjasní. :-)
Anna Potůčková
Líbí se mě Tvé články a čtu je moc ráda. I když mám manžela, dcery, vnoučata tak i přesto přijdou chvíle, kdy člověk přemýšlí o tom co bude až někdo z nejbližší rodiny odejde. I když má člověk dobré přátele, tak na mnohé zůstává stejně člověk sám. Díky koníčkům pak člověk přichází na jiné a příjemnější myšlení.
Hana Rypáčková
Už brzy se dočkáme mohutné vlny proti osamění v náruči íčkových přátel. Musíme prostě sbírat jen drobty, které nám zbyly po ztrátě našich milých.. Nikdy to už nebude jako dřív.
Soňa Prachfeldová
Dobré zamyšlení. S každým dalším rokem se zvyšuje ta neodvratná jistota, že tu nejsme navěky. A člověku je smutno, ale musí se z toho vyhrabat a jít dál. Důležité je, jak jsme na tom se zdravím. Vše je pomíjivé i ty chvíle radosti i úzkosti. Člověk je jak to počasí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.