Mít více peněz by určitě nebylo špatné. Otázkou ovšem je, co potom s nimi. Já víc nepotřebuji. Při takových úvahách je vždy limitující věk a také zdravotní stav. Zvláště, když se člověk ocitne v podzimu svého života.
V průběhu svého života nasbíráme mnohé zkušenosti, návyky, poznáváme i svět a peníze, které si vyděláme, se snažíme, většinou, i smysluplně investovat. Vydělané prostředky nám přináší svobodu a zbavují nás existenčního stresu. Ale tyto hmotné požitky jsou jenom jednou, avšak potřebnou součástí života.
Co mi tedy vlastně chybí? Nejsou to, v žádném případě, hmotné prostředky. K průměrnému životu mi, ty současné, bohatě postačí. Nemám zvláštní nároky. Je to takový životní paradox. Prostředky k životu jsou, ale stejně nám občas něco chybí. To něco, co nosíme stále ve svém podvědomí. Něco, co se jen obtížně specifikuje. Já ke svému životu potřebuji spíše lidi.
Většinu svého života obvykle trávíme v kruhu rodinném. S životním partnerem a dětmi prožíváme chvíle dobré, i ty chvíle horší. Obklopeni blízkými lidmi procházíme životem snáze. A s obtížnými situacemi se dokážeme lépe vyrovnat, protože je nás na to víc a jeden o druhého se můžeme opřít.
Jenže děti vyrostou a partner bohužel často odejde tam, odkud není návratu. A život člověka se dramaticky mění. Najednou jsou pryč všechny zvyklosti, životní stereotypy a je jen na nás, jak se přizpůsobíme výrazně změněné situaci. A ten zvláštní pocit, že nám něco schází, ten občasný, neurčitý životní paradox, který nám dělá vrásky na duši i v případě, že nás netrápí nedostatek hmotných prostředků, že můžeme žít přiměřeně normální život, ten se najednou mění ve zcela konkrétní a často nepěkné myšlenky. Žít v osamocení je to nejhorší, co může člověka v pozdním věku potkat.
A proto je nutné občas trochu uvolnit až křečovité sevření svých životních přání a tužeb a nechat život, aby přirozeně plynul, a přizpůsobit se jeho toku. A vážit si pomoci a přízně svých přátel. Zejména přízně přátel, kteří se v této situaci stávají mnohdy bližšími než jen blízcí.
