Zpravidla se píše a hovoří o vztahu snachy a tchyně, případně zetě a tchyně. Bývá nazýván komplikovaný, často jsou v této souvislosti zmiňovány humorné historky. Ale jako by se zapomnělo, že existuje i vztah mezi dvěma tchyněmi.
„Když syn oznámil, že se bude ženit, byla jsem ráda, protože mi jeho přítelkyně byla od začátku sympatická. Taková holka do nepohody, která mu do života vnese řád a rytmu. Tak jsem ji viděla a taková opravdu je v nejlepším slova smyslu. Ale když se poté seznámily rodiny a já poprvé viděla její mámu, bylo mi jasné, že s tou si rozumět nebudu,“ vypráví sedmdesátiletá Jana.
Tvrdí, že matka její snachy je naopak velmi submisivní, klidná, hodná. „Vlastně je to hodná ženská, ale já si s ní nemám co říct. Ona je schopná povídat si akorát tak o nemocech, na nic nemá názor. Jediné, co pořád opakuje, je to, že se mladým musí pomáhat. Neustále jim něco podstrkuje, třeba jim přinese nahnilou okurku ze zahrádky a oni ji stejně hodí do koše,“ říká.
Když na toto téma dala řeč s kamarádkami, uvědomily si, jak málo se mluví o vztahu žen, které se staly tchyněmi v jedné rodině. Nenašly na toto téma na internetu žádný text, žádné názory psychologů, přičemž jiné vztahy v rodinách jsou rozebírány ze všech stran.
„Jde o poněkud opomíjené téma, přičemž vztah dvou tchyní bývá stejně komplikovaný jako vztah tchyní a snach. Ale znám naopak i případy, kdy se z takových žen stanou kamarádky. Obecně vzato by mělo platit totéž, co ve vztahu tchyně a snachy – nepletu se mladým do života, když se mi výrazně nelíbí něco, co se mě týká, projevím názor, ale neočekávám, že se jim někdo bude řídit a respektuju, že jsme každá jiná,“ říká terapeutka Jana Novotná.
V některých rodinách se však vztah dvou tchyní mění v soupeření o to, která bude oblíbenější, užitečnější.
„Doslechla jsem se, že mě matka mého zetě pomlouvá. Říká o mě, že pořád někde jezdím, že prý takzvaně nejsem do domácnosti a že dcera je po mě. Tak to mě urazilo. Nejdříve jsem nechtěla dělat potíže, ale když se na jedné rodinné oslavě nafukovala a předváděla, co všechno stihla upéct a nakoupit a nazdobit, dala jsem najevo, že o těch pomluvách vím. Tvářila se, že netuší, o čem je řeč,“ vypráví čtyřiašedesátiletá Marcela. Tvrdí, že maminka jejího zetě kupuje vnučce drahé dárky a různými způsoby bojuje o její přízeň. „Dcera mi dokonce řekla, že ji slyšela, jak se vnučky ptá, kterou babičku má raději, zda ji nebo mě. Je to trapné a ubohé, ale nic s tím nenaděláme, pokud nechceme vyvolávat v rodině neshody,“ říká.
Soužití dvou žen, které svedlo dohromady jen to, že se vzaly jejich děti, je z podstaty věci značně komplikované a vyžaduje nadhled. Zpravidla jde o dámy, které nemají nic společného a za jiných okolností by se nepotkaly. Seznámily se díky tomu, na co samy neměly žádný vliv. Takže se tímto způsobem stanou součástí jedné rodiny třeba vysokoškolská profesorka, která veškerý volný čas věnuje cestování a pod pojmem vaření si představí jen rychlou přípravu těstovin a paní žijící od mládí na venkově, která vychovala tři děti, zvládá velké hospodářství, nikdy nebyla u moře, vůbec po tom netouží a pod pojmem vaření si představuje výhradně husu se zelím nebo svíčkovou.
Nemají si spolu moc co říct, životní styl té druhé připadá každé z nich zvláštní.
Pokud jde o dámy moudré, stýkají se jen v nezbytných případech a povídají si pak nezávazně, mile, ke konfliktům nedochází. Pokud jde o dámy poněkud dominantní a přesvědčené, že jiný životní styl než ten jejich, je špatný, může z toho být v rodině pěkně výbušná situace.
„Moje máma nesnáší, když jdeme o víkendu ke tchyni. Jenže děti chtějí raději tam. Je tam prostě pohoda. Sedíme na zahradě, tchyně nikoho do ničeho nenutí, nachystá mísu zeleniny, sýry, povídáme si, děcka běhají. Návštěva u mé mámy je stres. Pořád děti peskuje, vyptává se jich na školu, nutí je do jídla. Navaří, nedá si vymluvit, že nestojíme o králíka s knedlíkem, pak nám to ještě balí domů, my to nechceme, prostě stres,“ vypráví pětatřicetiletý Petr. A pokračuje: „Uvědomil jsem si, že máma s tchyní soupeří, protože mě dorazila otázkou: Řekni mi, v čem je ona lepší než já?“
Ke komu se půjde na Vánoce?
Čí oslava narozenin byla lepší?
Která z nás dělá lepší vanilkové rohlíčky?
Proč mladí chodí častěji k ní a ne ke mně?
Co koupit vnučce, aby mě měla raději než ji?
Ano, to jsou otázky, které si tchyně často kladou, když přemýšlejí o druhé tchyni v rodině.
Nicméně, jak už to v případě vztahů bývá, stejně jako je mnoho těch komplikovaných je mnoho i pěkných, příjemných, povedených. O těch se zpravidla nemluví, nepíše. Není důvod, když něco funguje, okolí to přijímá jako samozřejmost, ne za cosi vzácného, obdivuhodného.
A tak existuje mnoho rodin, v nichž se z tchyní staly kamarádky. V jedné se dokonce časem ustálil model, že spolu dvě tchyně jezdí každý rok na týden k moři. „Když se naši mladí dali dohromady, od začátku jsem byla ráda, že naše rodiny jsou podobné. Porozuměli si jak naši manželé, tak my dvě tchyně. A to tak, že jsme si spolu jednou vyjely k moři, protože naši chlapi na horko a koupání moc nejsou. Bylo to tak příjemné, že jsme spolu letos byly už potřetí a rozhodně nekončíme. Dcera se sice nenápadně ptala, jestli nechceme vzít i vnoučata, ale to ne, my si tam jedeme odpočinout a pobavit se, dětiček si užíváme jindy, to je naše dámská jízda,“ vysvětluje třiašedesátiletá Blanka.
Být dobrou tchyní je těžká práce. Být k tomu navíc dobrou kamarádkou druhé tchyni, je práce dvojnásobná. Takže všechny dámy, které toto dokázaly a v budoucnu dokážou, si zaslouží obdiv a úctu.
