Víte, co je lidičky zajímavé, že jak je člověk starší a netrápí ho takové ty neduhy neslučitelné se životem, tak se života čím dál, tím víc drží. Nechci ještě odejít a začínám si všímat věcí, kterých jsem se dříve vůbec nevšímala.
Vím, že mladým začínáme vadit. Jsme přece staří, užili jsme si a máme tedy odejít. Já ale nevím, jestli jsem si užila. Život mě totiž otloukal ode zdi ke zdi. Maminčina rozmazlená holčička byla neúprosně vtržena do tvrdého života a musela se s ním naučit nakládat. No, lehké to nebylo a i když se mi maminka snažila pomáhat, tak žít za mne nemohla. Jediné, co mi snad pomáhalo, bylo, že jsem nebyla hloupá, ani ošklivá.
Co se mi v životě ale opravdu povedlo, bylo narození dětí. To bylo moje nejkrásnější období, i když jsem k tomu neměla nějakou zvláštní mužskou podporu. Před dětmi jsem se snažila dlouho tajit svůj neúspěšný manželský stav, až už se to vydržet nedalo a rozvedla jsem se. Nevím, co dětem můj bývalý muž napovídal, ale ony mi to měly za zlé. Náš vztah se změnil. Bylo vidět, že jim situace vadí, ale nedařilo se jim v tom dobře orientovat. Zjistila jsem, že s tím nic neudělám, až snad až budou dostatečně dospělí, něco jim dojde.
Asi nedošlo dodnes. Já je ale milovala, dělala pro ně to, čeho jsem byla schopná. Říká se, že máma vydrží pro děti všechno. I když už jsou vlastně hodně dospělí, pořád jsem chtěla vědět, jak se mají a co dělají. Protože byly ode mne daleko, tak jsem jim alespoň často telefonovala. Začala jsem jim tím jít hodně na nervy a vlastně to stále trvá. Vnoučata také stará bába už nezajímá. Mají svoje životy .Já tedy nevolám a oni také ne.
S tím jsem se musela vypořádal až vlasně na stará kolena. No co, stará kolena ještě funguji, i když to jedno už je umělé a umělé jsou i obě kyčle. Přišla jsem též ještě o některé orgány v těle, ale pořád ještě držím pohromadě. Jo, bolesti přicházejí, ale zase odejdou a v tom mezičase se životem kochám. Život mě připravil o hodně radostí, ale hlavně, že tady je.
Mladým se opravdu nelíbí, když se dožíváme nějakého vyššího věku, protože překážíme. Překážíme v dopravncích prostředcích v obchodech, u doktora atd. Mají také dojem, že nás musejí živit a vůbec si neuvědomují že nám byla ukradená penze, kterou jsme si šetřili za komunistů.
Teď už budu mluvit jenom o sobě. Stále jsem tady, i když ne nejmladší. Mám radost, že se ráno můžu probudit a že jdu na procházku se svým milovaným pejskem, který mě má opravdu rád. Je mi docela hezky. Všímám si všeho krásného. Všechny maličkosti si užívám.
Všímám si také lidí a když se se mnou zastaví, mám radost. Na mladé lidi nežárlím, dívám se jen, jak se chovají a oblékají a když se mi to líbí, jsem ráda. Nehci je moc kritizovat, ale když si rozbijí frňák o kandelábr, protože telefonují, jsem tak trochu škodolibá.
O takovou zábavu jsem ošizená, protože chytrý telefon nemám. I když se ta elektronika rozlézá všude. Pořád na mne někdo chce, abych elektroniku ovládala, ale toho se asi nedočkají. Asi budu odtržena od normálního zivota.
Když někam volám a potřebuji se na něco zeptat, ozývají se jenom nějaké bláboly, které mě odkazují na nějaká čísla. Žádné mě nenapadá, a tak telefon ukončuji. No, asi mě jednou vypnou a já nebudu existovat.
Žiji a ještě chci žít dál a budu se držet na světě zuby nehty. Jdu na operaci srdce a pokud se vzbudím, budu ráda. Čeká mě tady pejsek a hodný přítel, kterého mi osud na stará kolena poslal.
