Narodil se zde jako třetí syn. Otec František Aleš oznamuje narození svého třetího syna radostně svému bratrovi Vincenci dopisem: Moje rodina se letos o jednoho synáčka opět rozmnožila, který se ten den před babiččino jméno narodil, totiž dne 18. listopadu 1852 a podle svého kmotra – totiž Sichrovského – Mikoláš nazván jest a při zdraví se vynachází.
Mikolášův kmotr Mikoláš Sychrovský je zatím nejstarším doloženým uznávaným řezbářem marionet.
V Miroticích poznává Mikoláš Václava Kopeckého, jemuž Mirotičtí říkají „Kopečák“, syna Matěje Kopeckého. Zde r. 1858 Mikoláš vstupuje do obecké školy mirotické. Bratři František a Jan odchází se strýcem Tomášem do Písku na gymnazijní studia. I bratři jsou umělecky nadaní. František má zálibu v zeměpisu a historii, je básníkem a sám píše vlastenecké a lyrické básně. Jan je výborný kreslíř. Stává se prvním a nejvlivnějším učitelem Mikoláše. Oba bratři umírají mladí, František na souchotě, Jan tragicky. Smrt obou bratrů je pro Mikoláše velmi bolestná. Zde v Miroticích prožil Mikoláš své dětství.
R.1867 vstupuje Mikoláš do druhé třídy reálky, kde byl jeho učitelem v psaní básní Petr Heyduk, avšak odtud vystoupí a odchází do Prahy na malířskou akademii. Opouští Mirovice, aby se tam vrátil r. 1879, kdy se v kostele sv. Jiljí ožení s Marinou Kailovou. Poslední návštěva Mirotic se uskuteční r. 1912.
Rodný domek v Miroticích r. 1907 vyhořel, později byl obnoven a byl zde umístěn Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého.
Matěj Kopecký není mirotický rodák, zde ovšem strávil 40 let života. I on se v kostele sv. Jiljí v Miroticích oženil s Rozálií Holzäpfelovou. Matěj Kopecký se stal významnou postavou českého loutkového divadla. Ve svých hrách se nikdy nesnížil k hrubostem a upřílišněným vulgárnostem jen proto, aby vyhověl přízemnímu vkusu publika. Svým divadlem pronikl až do nejodlehlejších končin a tím, že prostému lidu přinášel dobré divadlo mluvené česky, konal záslužnou obrozeneckou práci. Proto lid Kopeckého miloval a vyznamenával.
V nejstarších dobách loutkářství v českých zemích jsou představitelé tohoto lidového umění zařazováni s provazochodci, medvědáři do opovržené a pomíjivé třídy vagabundů a žebráků. Matěj Kopecký umírá ve svých dvaasedmdesáti letech r. 1847. V úmrtní knize stojí:“komediant z Mirotic, vdovec a žebrák.“ Pohřební místo zůstalo neoznačeno.
Loutkářství jeho smrtí neskončilo, v tradici pokračuje syn Václav a po něm Václavova dcera Arnoštka, vnučka Matěje Kopeckého. Ta zdědila po svém otci loutky a stala se nejrázovitější českou lidovou loutkářkou. Sama loutky vodila a všechny role zpaměti recitovala. Nevyhýbala se ani basovým zpěvným vložkám. Byla populární po celém Jihočeském kraji. Z generace vnuků M. Kopeckého zaujímá nejvýznamnější místo.
Na sklonku života se Arnoštce Kopecké dařilo velice špatně. Onemocněla a nemohla již loutkové divadlo hrát. Svaz přátel loutkového divadla v Praze od Arnoštky divadlo r. 1912 odkoupil.
Nebyly všude egyptské hrnce. Bylo vždy dvakrát tolik hubených let než tučných. Starala jsem se o maminku, kterou jsem dochovala. Byly chvíle, kdy jsem myslela, že mi duše z těla vyletí a jsem to vydržela.
Každoročně začátkem srpna se v Miroticích koná setkání loutek a hudby. Krom malířské či loutkařské dílny jsou zde besedy s potomky Mikoláše Alše či Matěje Kopeckého.
Začátkem prosince se koná tradiční adventní tvoření, výroba adventních věnců a dekorací. Je vidět, že tvořivost tohoto malebného místa přetrvává u lidí dodnes.