Uvedu zde osobní příběh.
Při venčení psa jsme byli napadeni jiným velkým psem (Pitbulem). Neměl vodítko ani koš. Byli jsme povaleni do kolejiště tramvaje a nechci ani domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby jela tramvaj. Mám vážně poraněnou dolní končetinu. V nemocnici jsem strávila skoro 3 měsíce, poté 2 měsíce rehabilitace a nyní jsem na měsíc v lázních . Bez berlí se neobejdu, začínám se učit chodit. Klidný podzim života jsem si představovala trochu jinak. O sportu se mi může jen zdát. Život se mi v minutě převrátil o 360 stupňů.
V poslední době narůstá případů zranění dětí, ale i dospělých, nezvládnutými psy, zejména velkými event. bojovými plemeny.
Při procházkách po sídlišti potkávám velmi často psy, kteří nemají koš nebo vodítko a jejich nezodpovědní majitelé se hájí tím, že psi jsou hodní a neublíží.
A teď k jádru věci.
Nestálo by za to obnovit tradici pochůzkářů ve větší míře? Většinou jezdí autem kolem sídliště a často nemají potuchy, co se děje uvnitř. Určitě by nebylo na škodu, kdyby systematicky chodili a napomínali neukázněné občany, event. je pokutovali za nedodržování pravidel. Určitě by ubylo nejen poranění pokousáním, ale i sprejerů, rozbitých zastávek, lamp, výtržnictví, apod. Myslím, že jinak se nápravy nedočkáme. Jestliže policisté zvládají pokutovat občany např. za špatné parkovaní, kde nejde o život ani o zdraví, tak proč neudělat maximum pro ochranu zdraví či života občanů.
Prostě pomáhat a chránit.
A na závěr bych uvedla slogan, který se mi nelíbí: „Nejsou peníze a nejsou lidi.“ Zastávám totiž názor: „Kde je vůle, tam je cesta.“