Je to věkem, zamilovaností nebo roztržitostí?

Zdravím...v úterý jsem byla u praktického lékaře na očkování proti chřipce,na dotaz jak se cítím jsem odvětila že přiměřeně k věku/81+/,ale že poslední dobou dost zapomínám.Tak chtěl po mě nějaký příklad a já jsem si nemohla na nic vzpomenout hihihi

Hezký zábavný článek, i mně se něco podobného stává.

Totéž mě potkává stále častěji a v těch nejpodivnějších podobách. Dříve jsem se tomu od srdce zasmála a dávala to mezi přáteli k lepšímu, ale nyní mi některé absurdní situace vhánějí slzy do očí - těch humorných ubývá.

No jo občas v tom lítáme všichni. Na parkovišti mi nešlo odemknout auto , říkám do prčic, co se děje , no odemykala jsem podobné. A což na zahradě, věčně mi někdo schovává lopatku, nůžky, no hraju si jen tak na schovku sama se sebou.

Mně se dnes stalo, že jsem vstala s pocitem, že je neděle. Proto jsem se divila, proč sousedé odjeli autem do práce. Již možná před 15 lety jsem se jednou ráno probudila s pocitem, že jsem zaspala. To bylo v době mé práce ve vojenském archivu, kdy jsem byla od 8 ráno zodpovědná za chod studovny pro veřejnost. Snažila jsem se dovolat do práce, že přijdu později, ale nikdo nikde telefon nebral. Pak mi došlo, že je neděle. Teď však blbnu čím dál víc. Hledám brýle, které nemám na čele, ale přímo přes ně koukám a na nose je necítím.

Všem se omlouvám, že kvůli šmátrání po displeji bez brýlí jsem sama sobě dala hvězdičky. :(

Co jsem v důchodu,tak mám stále pocit,že je sobota,neděle nebo svátek. Věci si dávám stále na stejná místa,tak se mi nemůže stát,že bych něco hledala.To spíš si nevzpomenu,jak se jmenoval někdo, třeba nějaká herečka, a pak si v duchu říkám abecedu a snažím se vzpomenout jméno, a pak naskočí i příjmení.

Jano a všichni diskutující, spadl ze mě stres, že ta zapomnětlivka jsem jen já. Díky za to. S mobilem mám taky "nervovou" příhodu. Dala jsem ho na nabíječku v obýváku. A protože šňůrka není moc dlouhá, položila jsem telefon na podlahu vedle křesla, kde nebyl moc vidět a šla jsem něco připravovat do kuchyně. Pak jsem chtěla někomu zavolat a telefon nikde. Ani nespočítám, kolikrát jsem proběhla byt a na jakých nepravděpodobných místech jsem ho hledala. Dokonce i v ložnici pod polštářem, kam ho nikdy, ale fakt nikdy nedávám. Pak mě napadlo, že zavolám dceři, aby mě prozvonila, že tak telefon najdu. Když mi došlo, co je to za blbost, s chutí jsem se zasmála. A ten smích mě asi probudil, protože jsem si vzpomněla, kde ten zatracený telefon je. Ach jooo... Co s tím?

Bezva zjištění, že jsme na tom všechny stejně. Pro uklidnění, před mnoha lety, ještě co by hodně mladá holka, jsem pracovala v PS jako mechanik. A tenkrát nás pobavil příběh jedné operátorky. Vyběhla do práce jen v kombiné. Naštěstí mrzlo a hned před domem jí došlo, že je nějaká zima. Otočila se a utíkala domů pro sukni. Bylo jí v tu dobu ani ne třicet. Ale měla doma tři malé kluky a ty vypravovala do školka, škola. A dělala od sedmi, ne-li od šesti. Jinak jsem taky rozesmála dceru, když jsem s ní mluvila telefon a stěžovala si, že nemůžu najít mobil. Atd.

Článek mě uklidnil. Nejsem v tom sám.