Generační škatulkování více škodí, než aby řešilo problémy
Ilustrační foto: Pexels

Generační škatulkování více škodí, než aby řešilo problémy

6. 11. 2023

Mileniálové, generace X, generace Z, Husákovy děti, mladí senioři, staří senioři. V poslední době se ve veřejném prostoru objevila řada nálepek týkajících se věku. Mají smysl? Jsou nutné k pojmenování rozdílů mezi lidmi různého stáří? Nebo jsou zbytečné či přímo škodlivé?

Mileniálové jsou líní, nechce se jim pracovat.

Husákovy děti zničily planetu.

Mladí jsou přecitlivělí, ze všeho se hroutí.

Senioři stále jen všechno kritizují.

Slyšeli jste někdy některé z těchto tvrzení? Nebo podobné, které lidem podle toho, v jakém jsou věku, přisuzuje určité vlastnosti, schopnosti, zpravidla něco negativního? Kdo se nikdy s nálepkováním podle věku nesetkal, je šťastný člověk nebo žije mimo realitu. Nemusí totiž vždy jít o složitá témata, stačí věty typu: „Babi, ve svých letech bys už měla přestat řídit, podívej, tady se píše, že senioři jsou nejhorší řidiči.“

„Milý vnoučku, jsem ráda, že máš o mě péči, ale koukni sem, tady se píše, že naopak nejčastěji bourají mladí řidiči.“

Škatulkování podle generací je velmi časté a mnohdy si v něm dovolíme to, co jinde ne. Příkladem je právě řízení auta. Říct, že ženy jsou mizerné řidičky, si nyní veřejně dovolí málokdo, protože by byl ihned lynčován za to, že podporuje genderové stereotypy, že ženy ponižuje. Ovšem, když se hází do jednoho pytle všichni lidé ve věku nad šedesát pět, prochází to snadněji, veřejné mínění to tolik nepohoršuje.

„U generací akceptujeme nálepky, které by u jiných skupin neprošly,“ upozorňuje britský politolog, profesor Bobby Duffy v knize v názvem Generace: Ovlivňuje to, kdy jste se narodili, kdo jste?

Odborník na generační mýty tvrdí: „Často se nyní mluví a píše o problémech mladých lidí. Ty problémy však připisujeme jejich charakteru, nikoliv kontextu, době, ve které žijí.“

Označování jednotlivých generací nabralo na síle poté, co se různé organizace zabývající se výzkumem veřejného mínění snažily pojmenovat, v čem se lidé různého věku liší. Zájem o takové údaje mají tvůrci reklam, obchodníci, lidé z marketingu, kteří tak snáze mohou cílit na zákazníky.

Jedním z nejzásadnějších v této oblasti je závěr amerického výzkumného institutu Pew Research Center, který rozdělil současné žijící generace podle rozmezí let podle dat narození. A sice takto:

1. Tichá generace (1928 – 1945),
2. Baby boomers (1946 – 1964),
3. Generace X, u nás se jí často říká Husákovy děti (1965 – 1980),
4. Mileniálové (1981 – 1996),
5. Generace Z (1997 – 2012).

Kritici takového rozdělování tvrdí, že jde o uměle vytvořené škatulky, které využívají jen novináři, tvůrci reklam, obchodníci, ale ve skutečnosti způsobují zbytečné střety mezi generacemi.

Typickým příkladem je vžitá představa, že lidé ve věku nad padesát let obtížně hledají zaměstnání. Mluví a píše se především o těch, kteří něco takového zažili, nicméně existuje obrovské množství takových, kteří si v tom věku našli lepší práci, rozjeli podnikání, změnili pracovní obor, jsou ve své profesi žádaní.

„Na adresu lidí ve věku nad padesát let často zaznívá, že se neučí pružně nové věci, ale to je předsudek. Od firem dlouhodobě posloucháme předsudky spojení s flexibilitou, schopností se učit nové postupy, používat nové technologie, nástroje, způsoby spolupráce. Ale často se tak vytváří umělé propasti, praxe je jiná,“ říká analytik pracovního trhu Tomáš Ervín Dombrovský.

S předsudky plynoucími ze zařazení do generačních škatulí se setkávají lidé v různém věku. Tady je příklad.

„Když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, slyšela jsem, jak se o mě v kuchyňce bavili dva muži a jedna žena. Říkali: Hele, musíme si dát pozor, abychom na ni nezvýšili hlas. Tihle mladí se prý teď ze všeho hroutí. Četl jsem, že se jim říká generace sněhových vloček. Věř mi, já to znám, je stejně stará jako moje dcery a těm už se pomalu bojím cokoli říct, protože ze všeho mají úzkost, depresi a nevím co ještě…. Smáli se a ve mně to vyvolalo chuť ukázat jim, že zvládnu víc než oni. Jsme dispečeři velké firmy, která se zabývá logistikou, automobilovou dopravou. Po čase se ukázalo, že zvládám vše, šéf mě několikrát před všemi pochválil, dostala jsem prémie. A když ta ženská, co o mě tvrdila, že jsem hroutící se sněhová vločka, potřebuje zůstat doma, protože má často nemocné dítě, beru směny za ni. Tak ať nás mladé nikdo neháže do jednoho pytle,“ říká dvaadvacetiletá Veronika.

„Diskriminace kvůli vysokému věku je v české společnosti zakořeněná hlouběji než genderová nerovnost, o které se mluví častěji,“ vysvětluje socioložka Lucie Vidovičová. Ve své zprávě pro Národní institut pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a sytémových rizik uvádí: „Se stářím pracujeme jako se strašákem, bojíme se ho, je něco, co si ani nechceme připustit. Pracujeme v modelu tří krabic. Podle něj se v mládí vzděláváme, pak pracujeme a následně bychom měli odpočívat. Tento model je ale chybný, protože postrádáme úvahy o postupném odcházení do penze.“ Říká, že by nemělo být nemožné na čas z práce odejít, věnovat se třeba péči o blízkého a pak se do nějaké zaměstnání třeba v jiné pozici zase vrátit. Klidně třeba v šedesáti, když člověk usoudí, že má chuť a sílu pracovat. Jenže zařazování do škatulek vede k tomu, že se takový člověk často ani k práci nedostane, protože personalista ho rovnou šoupne do kategorie – starý, nepotřebný.

To, že se generační stereotypy objevují v nejrůznějších podobách, dokazuje i příběh, který se nedávno odehrál v jedné pražské rodině.

„Vnučka začala na rodinné oslavě vyprávět něco ve smyslu, že my jsme zničili planetu. Poučovala nás, co musíme dělat. Říkala, že náš problém je, že používáme plastová brčka, netřídíme odpad, neustále opakovala něco o klimatické katastrofě a že za to můžeme my. Já jsem se naštvala. Kdo to je my? Já se necítím být součástí nějaké skupiny, stáda. Od mládí mám zahradu, pěstuju zeleninu, ovoce, byliny. Nenakupuju oblečení v obchodních řetězcích jako ona, nelétám letadlem dvakrát ročně, nevozím si zadek v autě. Celý život žiju tak, jak dnes propagují ekologové, akorát, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, považuju za samozřejmost, že neplýtvám jídlem, že zpracovávám vše, mnohdy i zbytky, které by vnučka vyhodila. Nenechám se kritizovat a házet do nějaké škatule a pěkně od plic jsem jí to taky řekla,“ vypráví pětasedmdesátiletá Danuše.

Tvrdí, že nakonec si s vnučkou všechno vyříkala a neshoda jejich vztah nepoznamenala. „Možná, jsme si obě uvědomili, jak je hloupé dávat lidem nálepky podle toho, kolik je jim let. Já taky měla tendence říkat, že mladí jsou takoví a makoví,“ uzavírá.

 

generace společnost životní postoj
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ivo Patta
To "mezigenerační škatulkování" mají na svědomí ekonomové. Ekonomové, pro praxi jen podnikoví účetní, kteří umí řídit firmu, sociální stát ani náhodou. Ekonomové svými zásahy do daní a průběžně financovaných sociálních systémů státu v 90. letech minulého století fatálně narušili přirozenou mezigenerační solidaritu ve tří-generační rodině. Nastavení daní fyzických osob a účetně vadné nastavení státního důchodového systému ekonomy je extrémně vzdáleno stavu přirozenému. Výsledkem je: 1) Nadměrné zdanění mezd rodičů vychovávajících děti a z toho plynoucí velká nekrytá potřeba u mladých rodin, kde panuje příjmová chudoba (jen v roce 2022 stát nadměrně zdanil mzdy rodičů vychovávajících děti v celkové výši 40 miliard korun), zatímco u svobodných se hromadí příjmové přebytky. 2) Eliminací časového bonusu odchodu do důchodu pro matky s dětmi, dovedli ekonomové státní důchodový systém k dokonalosti, co se týká falešné zásluhovosti! Pomohly také nové názvy zákonů o sociálním a důchodovém POJIŠTĚNÍ, č. 589/1992 Sb., a č. 155/1995 Sb., které lžou již ve svém názvu (správně DAŇ). Výsledkem je výplata starobních důchodů z prázdných účtů, v roce 2022 ve výši 59,9 miliard korun bezdětným důchodcům, kterým nemá kdo díky bezdětnosti, financovat jejich starobní důchody. Důsledkem je porodnost 9,4 dítěte na 1 000 obyvatel místo potřebné porodnosti 15,4 dítěte/rok a nárůst Implicitního dluhu ve státním důchodovém systému o 200 miliard na celkovou dlužnou částku 4 biliony korun.
Věra Matasová
Přesně
Oldřich Čepelka
A ty charakteristiky generací, to nejsou obyčejné škatulky. Ale nesmí se to používat mezi laiky, jsou to totiž jen statistické tendence, kterým odborníci rozumí, ale lidé si to mění na černobílé, jednoznačné "definice". V tom okamžiku je to špatně. - Například lidé, kteří jen sedí, nic nedělají, jenom nadávají apod., ti dříve umírají. Ale to jistě neplatí o každém, nýbrž o většině, je to jen zjištěná tendence, statistická pravděpodobnost.
Oldřich Čepelka
Staří lidé si někdy ani neuvědomují, co všechno mladí neznají. V mnoha situacích mladí žehrají na staré. Ale když oni ti starší obvykle vědí, jak to celé dopadne. A že se nemusí hned vyšilovat. - Ta vnučka mi připomíná vtip. Mladík: Naše generace bude běžně lítat do vesmíru, používáme počítače, mobily, elektroauta. A co jste dokázali vy, když jste byli mladí? - My jsme to všechno vymysleli, když vy jste tady ještě nebyli.
Libuše Křapová
Paní Hošková, to víte, byl to ten typ muže, co žil celý život v přesvědčení, že na něm jako na dělníkovi a muži stojí stát, a ostatní jsou příživníci. Omlouvám se všem lidem, co pracovali v dělnických profesích, je to opravdu hodně zásadní povolání, ale důležitá jsou všechna zaměstnání a práce. Toto byl pán hodně zaujatý proti všem a všemu, co sám neodsouhlasil.
Dana Straková
Já myslím, že to "škatulkování" není vůbec nic nového. A kdo si při nějaké oslavě s gustem nezazpíval "starý bábě dáme hrábě, aby s nima hrabala, mladý holce dáme chlapce aby ho milovala ..." , ten ať hodí kamenem, chachá
Jana Hošková
Vždycky je ošidné cokoliv paušalizovat a lidí se to samozřejmě taky týká -neboť každý jsme jiný. K paní Křapové-jak může někdo o někom říct,že nic neumí (třeba zrovna ve Vašem případě)? Taky jsem měla dřív tendence takhle někoho hodnotit,ale život mne naučil,že to správné není. Lidé opravdu dokáží leckdy překvapit a pak můžete třeba zírat vy, co druhý dokáže a vy ne :-))
Libuše Křapová
Lidé jsou schopni zařazovat do škatulky méně hodnotných ne jen kvůli věku a pohlaví, ale i podle dosavadního zaměstnání. Například já celý život pracovala ve zdravotnictví a sociálních službách. V důchodu jsem koupila dům, přestěhovala se na druhý konec republiky a začala chodit na brigády. Kamarádka mi dohodila práci ve fabrice. Když se to dozvěděl manžel jiné kamarádky, zhrozil se. Prý - co ta tam bude dělat? Vždyť nic neumí! Dopadlo to tak, že když jsem po čase odcházela, vedoucí litoval, že je to škoda, prý se mnou už počítal na jiné, lepší místo. A kdybych se chtěla vrátit, vezmou mne okamžitě. Prostě - všechno je to jen o stereotypech a nechuti o druhých přemýšlet.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.