O mých idolech a ne-idolech

Idol je idol. Když jsem byla mladá a nezadaná, pár idolů, většinou mužských, jsem obdivovala. Postupně mizely v propadlišti dějin. Nikdy mým idolem nebyla ženská, nikdy jsem nechtěla vypadat jako ta nebo ta. Idoly už tu dávno nejsou, já zatím jo. Věrko, moc hezky napsané a podnětné.

Věro, jako vždy ses tématu zhostila s přehledností tobě danou. Toho Old Shaterhanda máme společného.  Jako dospívající jsem obdivovala různé zpěváky a herce, ale nikdy jsem nebyla fanynka, která omdlívá na koncertech. Maminka mi dost dlouho předhazovala jako vzory dvě stejně staré dcery svých kamarádek. Bohužel mi je tím zprotivila. Od té doby žádný vzor nechci. Ale vážím si lidi, kteří jsou dobří ve svém oboru.

Měla jsem lidi obdivované, ale nemohu říct, že by byli mými vzory, protože jsem pocházela z jiných poměrů, vypadala jinak, měla jiné zájmy. Ale vždy jsem oceňovala ty, kteří něco uměli, byli odborníky.

Věro, nejenže tvé články ráda čtu, většinu toho, o čem píšeš, zažívám ve vlastní kůži. Ještě jsem nepotkala člověka tak sobě podobného, jako jsi ty. Usuzuji tak z toho, o čem píšeš, jak vnímáš svět kolem sebe. Přitom je to podobnost čistě náhodná, ale pro mě pokaždé zarážející.

Vzhledem k tomu, že jsem v dětství a mládí hodně četl, ve svém podvědomí jsem nějaké ty idoly měl. Zejména známé postavy z děl Julese Vernea. Jinak, souhlasím s Věrkou. Moc hezky to napsala. Tzv. celebrity, do nebe vynášené všemožnými médii, jsem nikdy za své idoly neměl. Běžné životní hodnoty se bohužel postupně mění, ale raději se o tom nebudu rozepisovat, protože v tomto smyslu jsem člověk konzervativní. Dnes ke svému životu žádné idoly nepotřebuji. Věrko, díky, rád tvé články čtu.