Jsem knihovnice a nestydím se za to
Ilustrační foto: Pixabay

Jsem knihovnice a nestydím se za to

24. 10. 2023

Nejsem jako knihkupec Vrána, co se ve filmu „Vrchní, prchni!“ hanbil na abiturientském večírku přiznat, že se vyučil knihkupcem a zůstal jím dosud.

Vzpomínám, že já jsem se chtěla ke svému povolání na setkání spolužáků základní školy po čtyřiceti letech hrdě přiznat. Dokonce jsem se na to těšila. Jenže bývalý třídní předseda Loužecký tehdy svévolně porušil tradiční nepsanou programovou náplň abiturientských akcí. V úvodním proslovu se chvíli holedbal svým úspěšným živobytím a pak tvrdil, že není třeba se jmenovitě představovat, neboť nás všechny poznává. Vše, čím se hodláme ostatním pochlubit, si prý můžeme říct při tanci. Hned jsem si představila, jak metrákový bodrý spolužák Jahelka vyzve do kola kardiochirurga Stříbrského, aby mu při ploužáku mohl pošeptat, že dělá na jatkách, a bylo mi jasné, že tento večer žádné bývalé spolužačce čtenářskou legitimaci evidentně nenabídnu.

Rozhodnutí Loužeckého nebylo moc uvážené z více hledisek. Později se mě průběžně otázalo asi šestnáct spolužáků, kdože to držel na začátku řeč, protože se jim předsedu po těch letech vůbec nepodařilo identifikovat. A nevyznamenal se ani sám předseda, když si několikrát v průběhu večera spletl obsluhující personál se členy učitelského sboru a kolem půlnoci vyčítal šatnářce špatnou známku z vlastivědy. Ale to jsem odbočila.

Být knihovníkem je příjemné povolání. Lidi vás mají určitě radši, než kdybyste jim trhali sedmičku vlevo dole, nebo falešně pískali na zobcovou flétnu. V knihovně se kromě jiných ušlechtilých dovedností perfektně procvičíte v abecedě. Nemyslím při čtení knih, na takovou činnost zde paradoxně není místo a své penzum práce na tomto poli již odvedla povinná školní docházka. Ale abecedně jsou řazeni čtenáři, názvy knih, autoři… Každá profese chce svoje. A právě tak, jako průměrně zdatná mzdová účetní na dotaz, kolik je dvěstě šedesát osm krát čtrnáct, bleskově odvětí, že tři tisíce sedmset padesát dva, tak knihovnice prostě ihned ví, že Bohumila Hrabala najde v kartotéce před Victorem Hugem, a že je paní Šťovíčková před paní Žemličkovou, i kdyby Žemličková nakrásně tvrdila, že je před Šťovíčkovou, protože přišla první.

V knihovně se také naučíte být tolerantním a trpělivým psychologem. Otlučeni letitou praxí zjistíte, že je společensky únosnější upozornit čtenářku, že si před lety špatně vybrala manžela, než že si právě špatně vybrala knihu. Nesmíte ani mrknutím oka dát najevo, jaký druh literatury je blízký vašemu osrdí, a ani zdviženým obočím či poklesnutým koutkem rtu neurazit vkus a volbu čtenářovu. Již mě nepřekvapí, když si renomovaná lékařka z fakultní nemocnice pravidelně půjčuje Harlekýnky a svačinářka z továrny na hutní materiál Schopenhauerův životopis. Zdvořile ustát musíte i situaci, kdy si bankovní generální ředitel přijde půjčit Boříkovy lapálie pro vnuka a jeho paní si za měsíc při vracení knihy bezelstně libuje, že to táta přečetl nakonec dvakrát, a jak se u toho pobavil. Uctivá knihovnice by se neměla plácat smíchy do stehen ani poté, co za paní ředitelovou zaklapnou dveře a šupajdí si to přes náměstí s druhým dílem. Někdo zkrátka relaxuje u Jiráskových spisů, někdo u Ferdy mravence. A oboje je správně.

Tvrdím, že je rozhodně lepší, když se osamělá důchodkyně nechá unášet brakovými milostnými trablemi továrníkovy nemanželské dcery Emči, než aby při pohledu z okna na podzimem oškubané břízy sčítala důvody k žití. Taky se přestanete divit požadavkům paní Fejkové, kterou nezajímá ani tak obsah půjčovaných publikací, jako spíš to, aby jí padly pěkně do ruky. Takže jí nabízím zásadně knihy o rozsahu maximálně sto osmnácti stran a pokud možno brožované. Paní Fejkovou zlobí krční páteř, neudrží obézní bichle a nejméně devětkrát si již půjčila Máchův Máj v kolibřím vydání. Panu Františkovi na nějakém tom odstavci navíc nezáleží. Je nočním hlídačem a zbožňuje kynuté detektivky. Což mi připomíná roztomilost sedmdesátileté slečny Pecharové, která se dosud nesmířila s definitivním odchodem Agathy Christie na věčnost a neustále požaduje od ní „něco nového.“

Zaznamenáníhodný je pan Vostrý. Chodí vybírat knihy pro svou ženu. Ještě nikdy manželku s sebou do knihovny pro jistotu nevzal. Mohla by si prý špatně vybrat. Nezajímá jej název knihy, ani děj, nýbrž poslední věta. Musí v ní padnout hubička, a ne facka nebo měna. Milenci se mohou držet za ruce nebo kolébky, a ne zuby nehty, aby si nevjeli do vlasů. Hrdinka smí slzet pod bělostným závojem, ale ne před žulovým náhrobkem svého drahého. Paní Vostrá totiž po zaklapnutí knihy musí hýřit optimismem, že kromě příběhu dopadne dobře i dnešní večer. Jen v tomto rozpoložení pustí manžela na pivo.

A já miluji všechny ty své lidi, kteří pravidelně špacírují blaženě mezi bibliologickými regály a loví z nich pro sebe duševní potravu. Obdivuji jejich apetit a jsem ráda, že těmto strávníkům chutná, ať už konzumují literární škubánky, pomlaskávají nad poeticky nadívanými labutími šíjemi či jen roní sliny u vegetariánských receptů.

Všimli jste si, že už tak dost lidí dnes trpí anorektickou inteligencí, když před duševní potravou dávají přednost hladovce? A tak lituji všechny, kdo z principu nečtou knihy… ne pro to, co v nich nikdy neožije, ale pro to, co v nich postupně odumírá.

Proto mi jsou tak sympatičtí všichni, kdo se nestydí za to, že v dnešní přetechnizované, holografické a virtuální době listují, ztrácejí se v příbězích, aby nacházeli sebe, dotýkají se vázané věčnosti a zcela obyčejně čtou. Vždyť již učitel národů Komenský mínil, že nemilovat knihy, znamená nemilovat moudrost, a nemilovat moudrost znamená stávat se hlupákem.

P.S. Já dodávám, že je sice možné si za spoustu peněz pořídit spoustu čtení, ale nikdy ne sečtělost.

hobby knihy knihy Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Rostislav Mraček
Tak to bylo moc hezké čtení!
Lenka Kočandrlová
Poprvé jsem byla v městské dětské knihovně v r. 1961.Od té doby jsem přečetla možná desetitisíce knih, chodila jsem až do pěti knihoven u nás,nyní jen do tří. Denně musím přečíst aspoň jednu až tři knihy....Vybírat si knížky je pro mne dost těžké,musím sahat hlavně po nových,i tak se mi stává,že třeba dvě- tři knihy nechám v knihovně,neb mi při zapisování sdělí,že jsem je už před x lety četla.V tom je velký pokrok,že je vše vedeno přes PC.Dříve jsem zjistila až doma,že už jsem to četla a byla jsem otrávená,že jsem se pronesla s knihami,které už znám. Taky ráda hrabu v knihobudkách, v odložených knihách v knihovnách a mnohdy přinesu domů i několik knih.Máme domácí knihovny zaplněné,tak už nemám kam dávat.Kupovat si knihy nemá pro mne význam,jen některé o zahradě,regionální a zvláštní si občas pořídím. jsem ráda,že knihovny stále existují,ač tam tedy potkávám už dost málo čtenářů....
František Matoušek
Váš příspěvek je vtipně napsán. Už dlouho jsem se tak rád nezasmál.
Ludmila Černá
Díky za milé a vtipné počtení. Život bez knížek a vánoce bez knížek si neumím představit už hodně let.
Zdeňka Ortová
Milá paní Kosťunová, jsem moc ráda, že u vás máte tak krásně aktivní knihovnu. I my pořádáme besedy se spisovateli, autorská čtení, kurzy trénování paměti, pro základní školu mám pro každý ročník sestavený program vhodný k věku žáků, tak na něj třídy přicházejí v doprovodu kantorů a já mám vždy velkou radost, když se program líbí i těm, kdo by jinak do knihovny nezavítali, programy mám i pro nejmenší děti z mateřské školy. Knihovna je nejkrásnější, když to v ní žije a lidi ji mají rádi.
Radana Chybová
Kynutá detektivka :-),to je nádherné adjektivum
Zuzana Pivcová
Máte pravdu, je lepší číst něco méně "hodnotného" než nečíst nic. Náš skvělý literát na VŠ nám říkal, že K. H. Mácha, kterého kdekdo oceňuje, měl ve své osobní knihovně skutečně všehochuť, ne jen něco jako Goethova Fausta. Docela i románky ve stylu Červené knihovny. A jak nám řekl, není nejdůležitější, co člověk čte, ale co si z toho vybere a zůstane to v něm. Děkuji za moc hezký příspěvek.
Jana Kollinová
S potěšením jsem četla Vaše jemně humorné knihovnické vyznání. Patřím ke generaci, která na knihách vyrostla a zůstává jim věrná. Mrzí mě, že moje vnoučata knihy nečtou, přesto, zcela v rozporu s Komenského citovanou moudrostí, nejsou ani se nestávají hlupáky. Mají jiné zdroje informací, zážitků a potěšení a asi to tak má být.
Jana Hošková
Omlouvám se za 1 hvězdičku,byl to omyl mého tlf
ivana kosťunová
Váš kuriozní pohled na čtenáře se mi moc líbí. Ale myslím, že jste dost skromná. U nás knihovny pořádají i různé kulturní akce (autorské čtení, maňáskové divadlo pro děti, aj.) Okruh kulturního působení knihoven je tím daleko větší , hlavně pro ty, kteří nemají z různých důvodů prostředky na drahé předplatné v divadle, nebo podobné akce.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.