Začalo to dědečkem z máminy strany. Byl tak osvícený, že mámu podpořil ve věku jejích patnácti let (stejně jako československá vláda) v roce 1935 ve studiu na francouzském dívčím lyceu v Saint- Germain-en-Laye, kde získala v roce 1938 "baccalauréat"(2). V lyceu měla jak české, tak francouzské kamarádky, z nichž ta nejmilejší, Jaqueline Martin, ji pozvala na jaře roku 1968 do Paříže na návštěvu. Tehdy mě jako studentku SVVŠ vzala s sebou. Týden jsme strávily u Martinů a druhý týden jsme jezdily po památkách (namátkou Mont St. Michel, Rouen, zámky na Loiře, nezapomenutelné představení "Son et lumiere" (3) na zámku v Blois). Posunovaly jsme se mezi lacinými hotýlky vlakem, jízdenky máma nakoupila v Praze a já jsem nemohla uvěřit, že vlaky jsou pohodlné a mohou jezdit bez zpoždění.
Ale popořadě. Po příletu do Paříže nás čekal Fredo, tedy Frederic Martin, manžel Jaqueliny, ředitel francouzského lycea. Zabořily jsme se do měkkých sedadel jeho Citroenu a já jsem poprvé vykulila oči, když jsem ucítila, jak se před rozjezdem podvozek zvedl o pár centimetrů . To jsem ještě netušila, že zírat budu s otevřenou pusou celých čtrnáct dní. Dovezl nás do bytu, nevím už zda o osmi či deseti místnostech (počítám-li i světlý prostorný kumbálek, kde stálo pouze rozložené žehlící prkno) a s šibalsky laskavým výrazem se mě zeptal, zda preferuji čaj či kávu a s cukrem či bez cukru. Něco jsem vykoktala a pak jsem se jen snažila pochytit rozhovor mámy s Martinovými.
V Paříži jsme samozřejmě celé dny prochodily, sedaly jsme si do kavárniček na kávu a přes den jsme si kupovaly jogurty, někdy i bagety. První večer jsme po příchodu vybílily hostitelům lednici, jak jsme byly hladové. Velkorysá Jaqueline nám potom nechávala v lednici každý večer něco k snědku. Spousta dojmů, Louvre i další muzea, Champs-Elysées, Eiffelka, Napoleonův hrob, strašně bolavé nohy, ale také bulváry, obchody přetékající zbožím, milé úsměvy prodavaček, večer jsme padly do postelí.
Francii jsem po sametové revoluci navštívila i s manželem několikrát. Samozřejmě, že růžové brýle, nasazené při mé první návštěvě západu, jsem občas sundala.
Co považuji za největší přínos celého prvního putování? Jednoznačně to, že když jsem slyšela matku, jak se dokáže bez problémů o čemkoliv plynule a se zaujetím bavit, zastyděla jsem se za svou chabou slovní zásobu i výslovnost. Přestože po návratu nastalo období, kdy se zdálo, že člověk se už na západ asi nepodívá, pustila jsem se usilovně do studia francouzštiny. Těší mě sledovat některé filmy v originále nebo číst romány. A mluvený jazyk, tak dokonale zpěvný, používat v kurzu University třetího věku ve spojení se stejně naladěnými spolužáky.
Na své "Tenkrát na Západě" teď pohlížím nostalgicky se shovívavým úsměvem. Ale nepřestanu v duchu za tuto zkušenost mámě děkovat.
1. Rovnost, volnost, bratrství
2. Maturita
3. Zvuk a světlo