DEN PRVNÍ
Dojeli jsme přes celou republiku do Zlína a přenocovali jsme u kamarádky Milči. Po noci strávené na toaletě, neboť grilované klobásky k večeři si nějak nesedly s mým zažíváním (průjem jako bič!), se mi podařilo Míru vytáhnout z postele v půl šesté, protože na Popradské pleso vás pustí s autem do devíti hodin a pak až v 17.00 a máme před sebou tři a půl hodiny jízdy. Po snídani (já jeden endiaron, kousek suchého chleba, jeden kinedryl) jsme vyrazili na cestu, směr slovenské hranice. Po deseti minutách jízdy upadám do agonie a probírám se, až když stojíme na parkovišti v Popradě a evidentně jsme jinde, než kam jsme chtěli dojet. Pohádáme se a jdeme najít Popradské pleso. Podařilo se. Našli. Samozřejmě devět už bylo dávno. Naštěstí (v příštích minutách zjistíme, že to nebylo až takové štěstí) zvedají závoru a pouští nás nahoru.
Dojedeme do cíle a k našemu překvapení ubytovávají až od dvou. Je deset. Nevadí, uděláme si malou túru kolem jezera, máme čtyři hodiny času. Po dvou hodinách jsme zpět u hotelu, další dvě hodiny se povalujeme po lavičkách kolem hotelu, žerou nás mouchy a kafe tu stojí tři eura. Nu což! Ve dvě zavelím, jdeme na recepci, kde už stojí další turisti, toužící spočinout na pokojích, ale od asertivního recepčního se dozvídáme, že „bohužial, naše izby eště nienisů upratané a že musíme ještě počkat.“ Řeknu, že teda zatím sjedeme dolů, podívat se do městečka. Asertivní jedinec se mě zeptal, jestli jsme si prečítali propozice, tam je, že může auto jet JEDNOU (dnes) nahoru a JEDNOU (v pátek) dolů. Překvapeně koukám, neboť jsme chtěli jeden den jet do wellness a aquaparku do Popradu, takže se budeme muset spokojit s místní wellness, což jsou dvě kádě na terase. Jdeme se tedy dál povalovat.
Po půl hodině jdu zjistit situaci a dozvím se, že pán, který je na našem pokoji, nechce odejít, že tu měli dřevozeřbáři mítink a že to trochu přehnali. Udělám lehkou hysterickou scénu, takže nám dají jiný pokoj, „úúúplně stejný“, tvrdí recepční, ve třetím patře po železným schodišťátku, kam se můj zadek sotva vleze a jako bonus nám vynesou batožinu. Když chci na pokoji 2 krát 2,5 metru přišoupnout postel a udělat ze dvou jednu, zjistím, že je jedna o deset čísel vyšší než ta druhá. Padnem tedy do jedné postele a usnem. Za hodinu se proberu a jdu zjistit na recepci, jak je to s wifinou, večeří a info na nějaké túry. Dozvím se, že snídaně je od sedmi do devíti a ostatní jídlo od devíti do desíti. Já „eeé?“ Recepční „do deseti, ako že do 22.00!“ A mapky nemaj. To byl ale krásnej den Alberte.
DEN DRUHÝ
Jdeme na turistickou túru na Štrbské pleso, patnáct kilometrů turistickým chodníkem po červené. Celou noc pršelo.
Příprava já: 6.30 budíček, rozcvička, tchaj-ťi u vody, rychlá chůze kolem jezera, sprcha, zatejpovat koleno, vzít si tabletku na koleno, co mi doporučili v lékárně. Termotriko, mikina, vesta, bunda flísová, nepromokavá bunda, čepice, rukavice, baterka, píšťalka, foťák, trekingové hole, náhradní ponožky. Poradila jsem se totiž se strejdou Googlem, co všechno je třeba na vysokohorskou turistiku.
Příprava Pazour: spí! Když vyleze, natáhne manšestráky, bundu s nápisem „TJ DYNAMO Horšovský Týn“ a jde. Chci vidět, co si počne, až spadne do rokle, začne sněžit, zabloudíme, nebo nás přepadne rys či medvěd.
Můžeme vyrazit. Začalo poprchávat. Ještě že mám ty bundy. Přestalo poprchávat. Po padesáti metrech cesty všechny ty bundy sundávám a rvu je Pazourovi do baťohu. Je dvacet devět stupňů, čůrky potu mi tečou mezi půlky, ztratím čepici, posléze kus trekingové hole, píšťalka se mi bincá kolem krku, když držím hole, nemůžu fotit, když fotím, padají mi hole, baterka mě tlačí v kapse, prášek na koleno nezabral. Po stezce potkáváme spoustu lidí a všichni jdou opačným směrem. Školní výprava puberťáků s ostrým panem vedoucím: „Chalani, idů turisti, neshodíme ich do rokle, áno!“ Na konci štrůdlu ťape afektovaná paní učitelka „Dětičky o p a t r něěěě, ať mi nieuklózněte, zlatka moje.“ Míra na ní: „Bude hůůř, tamlhe to vede do kopce a padá tam kamení!“ Učitelka: „Ééje, ozaj?“ Pak jde tatínek, maminka a malá holčička. Holčička řve, že tam nechce, „pretože je tam blaaatooo, uá uá.“ Já na ní: „Nebreč, támhle kousek za stromem jsme potkali Karkulku, ale kdo brečí, ten jí neuvidí. Míra: „A jestli budeš řvát, tak tě strčím do baťohu a vodnesu tě do lesa.“ Holčička: „Uáááááááááááááááá.“
Došli jsme na Štrbské pleso. Je to typické turistické středisko. Dáme si vařenou horkou kukuřici. Spálím si o ní hubu. Sním jeden brufen na koleno, co Míra vytáhne z kapsy, koupím jedny zaručeně typické, bačovské pantofle za čtyři eura, obejdeme pleso, pohádáme se, kudy jít zpět. (Já chci jinudy, Míra chce po stejné). Jdeme po stejné, abychom našli čepici a kus hole. Nenašli jsme ani čepici, ani hůl.
Ve čtyři dorazíme zpět na základnu. Dáváme si kafe, sprchu (studenou, páč teplá teče jen ráno) a jdeme spát. Tak zas zítra. To máme namířeno na Rysy.
DEN TŘETÍ
Tak přátelé, dneškem jsme se stali opravdovými, vysokohorskými turistami, tedy horolezcami.
Ráno jsme zrušili Rysy, neboť moje ségra mi poslala SMS zprávu, že včera v krimi zprávách mluvili o sedmdesátiletém českém turistovi, co se včera z Rysů zřítil a bohužel to nerozdýchal, tak jsem si řekla, proč pokoušet osud, že?
Půjdeme tedy tady na ten „kopec“ před chatou, ten vypadá neškodně a furt tam někdo leze. Po včerejšku žádný bundy, píšťalky, rukavice a podobný blbiny. Vyjdeme si jen tak na hoďku. V 9.30 jsme vyrazili. A věřte, bylo to sado a chvílemi i maso. V jedné třetině kopce jsem lapala po dechu. Ve výšce 1600 metrů jsem rozbila první výškový tábor (našla jsem jeskyňku, kde přečkám zimu a na jaře slezu). Po chvíli jsem si to rozmyslela a pokračuju dál. Ztratila jsem se v kleči, nemám píšťalku. Nemám ani větrovku, takže mám spálený ramena, páč jdu jen v tílku! Vyštrachám se na vrchol, jsem asi mrtvá. Ne ne, nejsem mrtvá. Mrtvá budu až za chvíli! „Turistická“ stezka pokračuje dál po kamenných plotnách. Volaaký slovenský jouda tomu říká turistický chodníček. Po třech kilometrech se mi nedostává vzduchu a mám deprese z asi sedmdesátiletých manželů, kteří nás svižně míjejí. Na srázu sníme chleba a jdeme zpět. Jestli mě cestou nahoru bolelo koleno jedno, cestou dolů mě bolí kolena dvě. Ještě že jich nemám víc. Cesta dolů trvá dvakrát tak dlouho, než cesta nahoru. Chce se mi čůrat. Sotva strčím zadek do chvojí, míjí mne dva opálení vazbouni - „dobrý! dobrý!“ (horolezci se všichni zdraví „dobrý!“) Já trapně na bobku „dobrý“. Pazour mě nechal napospas a šel napřed. Teď už sedí určitě dole v putyce a pozoruje mě dalekohledem. Doštrachám se do chaty, jsem grogy, ale je ze mne horolezec! Hurá! Dosažená výška 1966.4 metrů. Cha chá. Na Rysy vylezu levou zadní!
DEN ČTVRTÝ
Milí přátelé, dnes je středa. Ve středu se ani nelyžuje, a tak ani my nepolezeme do velehor. Uděláme si takový malý wellness výlet do Popradu. Je tam AQUACITY. Výborně!!! Zrekonstruujeme naše těla po včerejším výstupu!
První problém, jak se dostaneme dolů na vlakovou zastávku! Slečna recepční řekne, že „buď pěšky 4 km, nebo poskytnou transfér za 15 Euro.“ 15 Euro autem za 4 km??? Se zbláznila né?! Pobalíme ručníky do batohu a jdeme pěšky. Hodina cesty. To dáme. Jo, dali jsme to. Přicházíme na zastávku a prdel vlaku nám dělá pá pá. O 20 sekund nám ujel. Pohádáme se, Pazour řekne, že kdybych nefotila každou kravinu, nesmrkala furt a nečůrala furt, tak nám neujel. Další jede až za hodinu. Jdu do boudičky „SUVENÍRY, JAZDENKY,“ koupím jazdenky a ptám se, jak daleko je další zastávka, jako že bychom tam došli. 5 km! Svalíme se na lavičky a čekáme hodinu na další vlak. Dorazíme do Popradu. Před nádražím se pohádáme, protože moje intuice říká DOLEVA, Míra tvrdí DOPRAVA. Nakonec to najdeme. Samozřejmě vlevo. Zaplatíme každý 19 Euro na tři hodiny. 10 minut hledáme šatny, pak nám nejdou zavřít dvířka skříňky, nakonec to zvládnem a jdeme do vodního ráje. Těším se, jak vyzkouším všechny ty bubliny, masážní vířivky, vany a podobný udělátka. Lehnu si do prvního bublinkovače, zavřu oči - ách, krása! Otevřu oči, plavky se mi nabublaly do obřích rozměrů. Konečně mám osmičky prsa! Nejdou vyfouknout, jen se v nich vzduch převaluje z místa na místo. Pak vlezu do parní sauny. Je tam asi pět chlapů od šedesáti pěti vejš. Zeptám se, jestli to není jen pro pány. „Nie nie, len poďtě ďalej slečna!!!“ (Asi mě přes tu páru blbě vidí, dědek.) Když jsem po dvaceti minutách dost napařená, jdu do sprchy. Zarazím se, páč odtamtud vychází srdceryvné vzdechy „aáách, do pičiii, doo pičiii!“ Kruci, asi má orgazmus v té studené vodě! Nechci mu to kazit, jdu neosprchovaná. Vytáhnu Míru od tobogánu a frčíme k východu, abychom neprošvihli hodinu odchodu. Vyrazíme k nádraží, sedneme si v parčíku a vytáhneme svačinu. Po chvíli mi dojde, že vlak zpět jede každou celou půl hodinu a né celou hodinu, jak tvrdil Míra. Letíme na nádraží, stoupnem do fronty na lístky, vyběhneme jezdící schody…, abychom viděli odjíždět náš vlak. V jednom dni je to teda pech. Pohádáme se, slezeme jezdící schody, koupíme si nanuka za tři Eura a jdeme zpět do parku. Po deseti minutách mi to nedá, jdu na nádraží a jsem rozhodnutá si lehnout na koleje, aby nám to neujelo. Nakonec si koupíme kafe a odevzdaně čekáme. Podařilo se. Jedeme. Hodinu vlakem a pak nás čeká ještě čtyřiceti pěti minutový (je to na ceduli) výšlap do kopce zpět na chatu. Kruci! Patnáct euro! Dala bych i třicet!!! Kdyby tu byl ňákej transfer!!! Šlapu jako vzteklá. Z prodělaných aquaprocedur se mi ještě teď třeesouu všeechnyy špeekyy!!! V polovině cesty mi dochází dech. Najdu zkratku. Pazour odmítá, jde po silnici. Já se štrachám lesem, polomy, nepolomy, kořeny, nekořeny, třicetistupňový stoupání, koleno kňučí. Stmívá se, nemám píšťalku, ani rukavice, ani bundu! Dokonce ani baterku! Co budu dělat, jestli se ztratím. Propadám panice a hulákám na celý Tatry „Pazouure!!!“ Nic. Nakonec se mi podaří vylézt na silnici. Chodí po ní turisti směrem dolů, všichni se tlemí a říkají „dobrej, dobrej.“ Jsem zchvácená a jestli mi ještě jednou někdo řekne „dobrej“, tak ho propíchnu trekingovou holí! Sednu na pařez a čekám na Pazoura. Vedle pařezu je cedule, ještě patnáct minut na chatu!!! Kouknu na hodinky, jdeme přesně hodinu deset minut. A to nefotím, nesmrkám ani nečůrám. Kdo tady měří ty vzdálenosti, to by mě zajímalo!
Zítra dáme ty RYSY! Vašek Klausovic je dává každej rok i s umělou kyčlí, tak proč ne my. Proti dnešku to musí bejt sranda!
DEN PÁTÝ
Tak holenkové, dneškem končím s celými Tatrami! Ráno po zralé úvaze zavrhnu Rysy. Lýtka se mi třesou, pálí mě chodidla, koleno se odmítá ohnout do polohy skrčmo. Dneska pěkně po MODRÉ, lážo plážo, špacír lesem. Na rozcestí ignorujem černou i červenou a vlezeme na modrou stezku.
Ty jo! Po pár metrech, to se mi jenom zdááá! To jsem ještě neviděla!!! Jestli výšlap v úterý byl masakr, tak teď to začalo vypadat ještě hůř. Cesta vede přes vodní toky, pyramidy kamení, kleče, průrvy a pořád do kopce. Doprčic, ještě že mám ty hole. Stoupáme Mengusovskou dolinou. (Slováci asi neví, jak vypadá dolina!) Vystoupáme do výšky 1944,8 metrů, já sednu na skálu a odmítám se hnout. Pazour řekne, že se jde podívat ještě támhle kousek za horizont. Je tam vysokohorské, dvacetihektarové jezero. Při čekání až se vrátí vyfotím všechny skály kolem, Pazour nikde. Vyfotím všechny kytičky kolem, Pazour nikde. Vyfotím všechny pavouky kolem, Pazour nikde. Nechal mě tam bez vody, bez chleba. Chce se mi čůrat. Zalezu za skálu, abych měla soukromí, ujela mi noha, po prdeli jsem sjela o deset metrů na druhou stranu od stezky. Chce se mi řvát (brečet). Stydím se řvát (křičet) pomóóóc! Teď mi nezbude, než tady zhynout bídnou smrtí. Můžu se tak akorát vyfotit, aby měli děti poslední moje foto a propíchnout se trekingovou holí, abych se dlouho netrápila. Vzmužím se a vyštrachám se zpět na tu plošinku. Začínám být rozladěná a to tak, že velmi. Po čtyřiceti minutách přemýšlím, jak bylo to číslo na horskou službu, abych dala Pazoura hledat. Pozoruju turisty, co přichází ze směru, kam zmizel. Ani jeden se mu nepodobá. Zabiju ho.
Konečně! Ježíši, je toto možný? Prý „vono je to jezero ještě 2 km, tak sem si řek, že tam dojdu, když už jsem tu.“ Hodinu!!! Tam na něj čekám!!! Sníme chleba a vyrazíme dolů. Kde mám hole? Zatímco jsem se kochala, nějaký hajzl nenechavý mi je ukradl!!! Jestli to šlo nahoru blbě s holema, tak dolů to jde bez holí úplně na p… nic. Cestou se mi honí hlavou, jak budu muset zapracovat na svém přístupu k bližnímu. Ještě si neumím říct „tak ňákej chudák ty hole potřeboval, tak ať mu slouží.“ Neeee! Já si řikám, že „ten hajzl, co mi je sebral, ať si hnátu zláme!!!“
Když jsme zdolali nejhorší úsek, potkáme volaakého baču tatranského, stoletého. Se ptám „toto je MODRÁ stezka, jak vypadá ČERNÁ?“ Bača „zlatko, to něni značené podla obtížnosti, to je červená tam, modrá zase inám!“
Doplazím se na chatu, vyslopu jedno pivo a další hodinu nejsem schopná komunikace.
No zítra jedem domů, RYSY už nestihneme, ale budu pilně trénovat a jednou, jednouuuu, se sem vrátím!!! A pak uvidíte!!!