Když bylo vnukovi asi 3 či 4 roky, přijela jsem k dceři na návštěvu. Znáte to. Každá máma, když přijede, snaží se „přiložit ruku k dílu “. Tuhle uklidí pohozené oblečení, zaleje květiny, utře prach a umyje nádobí, alespoň hrnek od snídaně. A tak jsem se i já – dcera byla v práci – zapojila do „mini úklidu“ a v kuchyni zametla a umyla podlahu.
V té době se u nás v obchodech objevily mopy, takové ty „střapaté", jaké jsme poznali při dovolené v Itálii. No sláva! Je konec věčného lezení po kolenou a stálé máchání a ždímání podlahových utěrek. Vnouček na mě se zaujetím koukal a zřejmě poučen svou druhou babičkou, mě vážně upozornil, že podlaha takto „ušmudlaná“ nebude čistá. Špína se jen pomocí mopu po podlaze rozmazává a tímto způsobem se nikdy dočista neumyje.
Co na to říct? Nadechla jsem se a bleskově přemýšlela, co tomu malému „rozoumku“ odpovědět. Nechtěla jsem z něho udělat „mrně“, které pro svou „nezkušenost“ nemá do toho co mluvit. Nechtěla jsem dát najevo, že „znalost v oboru mytí podlah“ asi získal od druhé babičky a také jsem nechtěla, aby utrpěla její důstojnost v očích vnoučka. „Teď babo, raď“ - jak se říká. Napadlo mě, že nad ním zvítězím s převahou a bez boje!
Připustila jsem možnost, že kdybych klekla na kolena a podlahu umyla pomocí hadrů, mohla by být podlaha asi čistší. Pomocí mopu je to ovšem méně náročné a pohodlnější. Pokud má však pocit, že by podlaha měla být lépe umytá, mohl by mamince pomocí tím, že ji umyje sám. Samozřejmě tak, jak mi teď říká, tedy postaru, na kolenou. Vždyť ví, že maminku bolí záda a ona by jeho pomoc jistě ráda uvítala.
Přála bych vám vidět ten jeho překvapený obličej!
A mop byl vnoučkem v domácnosti v tichosti odsouhlasen.