Ona se však otázka přímo nabízí: když prožívám podzim své pouti na tomto světě, tak jsem se do tohoto stádia musela dostat přes jaro a léto, že? No, a zima lidského života, to už je jiná kapitola.
Kdy vlastně nastal můj podzim života? V den, kdy se mi narodila vnučka? To určitě ne, bylo mi pouhých čtyřicet let. Nebo v den, kdy mi byl přiznán starobní důchod? To by mohlo být. Nebo "magická" hranice 65 let, od kdy mohu využívat různé slevy, například při cestování nebo ušetřím na vstupu do hradů a zámků. Napadá mě ještě jeden předěl, a to jsou bolesti zad, v kolenou i omezené, nebo velmi obtížně proveditelné různé tělocvičné pohyby. Třeba obyčejný dřep - dnes bych musela mít v pohotovosti jeřáb, aby mě dostal do vzpřímené polohy.
Nezabývám se startovním výstřelem k zahájení podzimní tratě svého pobytu v prostoru Mléčné dráhy. Nezabývám se rychlostí růstu plevelu, nesleduji postup zrání ovoce a zeleniny, protože jsem neměla, nemám a nikdy nebudu mít zahrádku. Dva čtyřnozí kamarádi, kteří se dožili svého psího věku, mě opustili, náhradu nehledám. Nevím, kdy má pouť tímto světem skončí a nechci, aby se o dalšího chlupáče musel postarat někdo, kdo k němu nebude mít tak vřelý vztah jako já. A já musím myslet na to, že ještě několik týdnů mě bude provázet má práce.
"Mami, proč ještě chodíš do práce? Máš už věk na odpočinek," slýchávám z úst vlastní dcery.
"Dítě moje úplně vlastní, nechci šedým mozkovým buňkám dopřát proces rychlého odumírání. Dokud mi to mezi ušima ještě myslí, a hlavně, dokud o mě ještě někde stojí, tak proč ne?" odpovídám a dodávám: "Víš, jak se lidi kolem mračí, když jim s úsměvem na rtech vysvětluji, že zaměstnání beru jako rozmar seniora?"
Téměř celý život jsem měla štěstí, že jsem do práce chodila ráda, a tento pocit se mě drží jako helvétská víra. Teď, ve svých sedmdesáti letech jsem v průběhu čtrnácti dnů dostala tři nabídky na zaměstnání! Bože, cožpak pro někoho může být perspektivní člověk pobírající již deset let starobní důchod? Kde jsou mladí, aby nás, dinosaury, nahradili?
V práci jsem zůstala. Ale pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Jedno ráno v létě - modrá obloha bez mráčku, slabý vánek vlní záclonu, otevřeným oknem proniká štěbetání vrabců, prozření, že musím do práce. A dost! Daně odvádím bez pár měsíců padesát let. Je čas předat veslo. K prodloužení pracovní smlouvy mě nepřemluví svatý Petr ani vládce pekel. Lidi, to vám byla najednou úleva! Ty myšlenky bez pochybností, pocit volnosti, představa rána bez spěchu chytit autobus, nemuset kontrolovat termíny úkolů.
Krejčovský metr má dvojnásobný počet políček, než je počet dní do konce mojí pracovní mise na tomto světě. Ničit ho nebudu. Naopak, využiju. Opráším svoji zálibu v šití. Konečně uspořádám recepty dosud bez ladu a skladu zastrkané všude možně i nemožně. Tisíce fotek si zaslouží inventuru. Rozepsané příběhy by měly dospět do konce. Nepřečtené knihy si už dlouho říkají o moji pozornost. Musím připravit výlety do desítek míst u nás i za hranice. Na to se těším nejvíc. Fušuji totiž do řemesla cestovním kancelářím. Od výběru destinace až po návrat domů vše zařizuji. Moje rodina mě řadí mezi cvoky, přesto mých "služeb" rádi využívají.
Když si k "podzimním" seniorským plánům přidám více chvilek s rodinou, semtam kafíčko s kamarádkami, procházky v přírodě, provětrávání jízdního kola a další desítky drobných více i měně náročných povyražení, vyvstane přede mnou otázka: kde na to všechno vezmu čas?
