Při pohledu na mapu jsou to dvě zelené tečky v modrém oceánu. Tyto ostrovy nikdy nebyly součástí afrického kontinentu, a proto se zde vyskytuje značný počet endemických rostlin a živočišných druhů.
Po neklidném letu nad horkou Saharou vidíme přistávací dráhu malého letiště. Letadlo však pokračuje v letu. Zneklidněli jsme. Kam letíme? Záhada je brzy vysvětlena. Na letišti v São Tomé lze přistát pouze směrem z pevniny. Letištní hala je malá, ale čistá. Personál nosí roušky. Před letištěm čeká Joana, spolumajitelka Roça Vale dos Prazeres, kde máme rezervováno ubytování na devět nocí. Společně s portugalským párem z Lisabonu projíždíme typicky africkou městskou scenérií. Slovo “roça” označovalo plantáže, kde se v 19. století pěstovala nejprve cukrová třtina a posléze káva nebo kakao. Naše “roça” je nádherně zrekonstruovaná. Portugalci tyto ostrovy objevili již v 15. století, ale začali je hospodářsky využívat až v 19. století. Dnešní Svatí Tomášané jsou potomky afrických otroků přivezených kolonizátory z Angoly, Kapverdských ostrovů a Mozambiku. Všichni dodnes vědí, odkud přišli, vytvářejí ucelené komunity a hovoří různými jazyky. Všichni však mluví rovněž portugalsky.
Na vybrané ubytování jsme se těšili, ale brzy přišlo rozčarování. V pokoji nefunguje internet a postel má velikost pro jednoho většího člověka. Joana je ale velmi vstřícná a brzy nám najde jiné ubytování, které bude ovšem k dispozici až za tři dny. Kromě malé postele je však Roça Vale dos Prazeres ideálním místem k pobytu. Jsou zde tři chatičky, dva osli a tři psi. Oslíci jsou přes den vypouštěni na ulici, aby si s nimi mohly hrát místní děti. Dva ze psů jsou obrovští, ale dobráčtí. Ricardo, partner Joany, nám půjčil terénní auto. Obyčejným autem bychom se všude nedostali. První den vyjíždíme do nadmořské výšky přes 800 metrů, kde je příjemná restaurace s výhledem do džungle. Jídlo je velmi kvalitní, jsou podávány především ryby. Mečoun, sardinky, tuňák. Další místní ryby neznáme. Rovněž mezi ovocem je spousta druhů, které jsme nikdy neviděli. Na Svatém Tomáši je údajně nejlepší čokoláda na světě. Místní specialitou jsou kávová zrna zalitá čokoládou. V této nadmořské výšce je velmi chladno. Personál restaurace nám proto zapůjčil deky. Je trochu paradoxní, že jsme přijeli z tropických teplot panujících v září v České republice do rovníkové Afriky, kde je nám zima. Příjemně svěží vítr fouká i na břehu moře. Teplota se pohybuje mezi 25 a 29 stupni, vlhkost vzduchu je však velmi vysoká. Cestou zpět projíždíme chudými čtvrtěmi hlavního města, které se nazývá stejně jako celý ostrov. Podle Ricarda potomci otroků získali vrozený odpor vůči jakékoli práci a téměř nikdo z nich nepracuje. Na rozdíl od mnoha jiných afrických zemí však na Svatém Tomáši nikdo nikdy netrpěl hladem. Úrodná sopečná půda je štědrá. Stačí natáhnout ruku a oběd je na talíři. Místní lidé žijí ze dne na den. Pokud mají peníze na druhý den, nikdo je nedonutí pracovat. Ricardo potřebuje pět zaměstnanců, ale musí jich zaměstnávat deset. Když totiž některý z nich dostane výplatu, do práce přijde teprve tehdy, až mu dojdou peníze. Podle Ricarda Svatí Tomášané peníze utrácejí hlavně za alkohol. U silnic se prodává v plastových lahvích tekutina mléčné barvy – palmové víno. Joana zde trvale žije dva roky a Ricardo již od roku 2010. Oba jsou Portugalci a jsou velmi aktivní. Joana má obchod s čokoládou a jinými místními produkty a spravuje naše ubytovací zařízení. Ricardo vlastní realitní kancelář, skupuje nemovitosti, provádí jejich rekonstrukce a se ziskem je prodává. Má rovněž obchod s náhradními díly na auta.
São Tomé e Príncipe čítá 220 000 obyvatel. Kromě potomků černých otroků zde žijí Libanonci, Francouzi, Číňané, Italové a samozřejmě hlavně Portugalci. Zemi ročně navštíví pouze 100 000 turistů, většina z nich jsou Portugalci. Cestovní ruch je dosud v plenkách. Pláže jsou téměř prázdné. Provoz na silnicích je poměrně malý. Pouze cestou do největšího supermarketu v centru hlavního města lze mluvit o dopravním ruchu. Supermarket je slušně vybavený, velikostí odpovídá našemu většímu Lidlu. Značnou část regálů zaplňují alkoholické nápoje. Po nákupu je paragon z pokladny na východu zkontrolován ochrankou. Většina silnic je v žalostném stavu, manžel musí řídit velmi pozorně, protože ve vozovce se potulují psi, kozy, vepři a slepice a mohou tam náhle vběhnout děti. Rada od Ricarda – všude troubit. Funguje to. Některé úseky silnice jsou dobře vyspravené. Především trasa z hlavního města do Guadelupe na západním pobřeží. Dále je ovšem znovu děravá vozovka. Překvapivě nás zastavila policie a vyžádala si pasy. Kousek dál nám cestu zatarasili tři výrostci, mávali holemi, něco pokřikovali a chtěli nás zastavit. Manžel mezi nimi prokličkoval a pokračovali jsme v cestě. Projíždíme městečkem Neves, které odpovídá obecné představě o Africe. Kolem silnice sedí drobní prodejci, kteří nabízejí nejen čerstvé mořské ryby. Ženy nosí všechno na hlavách. Velmi elegantně. Zdá se, že jim to nepůsobí žádnou námahu.
Asi deset kilometrů za Neves se nachází restaurace Mucumbli s nádherným výhledem na moře. Jídlo je opět velmi chutné. Dala jsem si pyré z chlebovníku se zeleninou ve sladké kokosové omáčce. Manžel tuňáka s cibulí naloženou v portském víně. Na stůl si nám občas sedne malý ptáček s krásnou modrou náprsenkou. Vůbec se nebojí. Ještě před obědem jsme si odskočili dále na jih, kde nám byla doporučena návštěva kakaovníkové plantáže Diogo Vaz. Jednalo se o vetchá, smutně vypadající stavení, takže jsme se raději vrátili. Cestou k restauraci jsme se krátce zastavili na nádherné pláži s kokosovými palmami a černým sopečným pískem. Nedaleko odtud byl výhled údolím řeky do bujné vnitrozemské vegetace. Na druhé straně silnice praly vesnické ženy u řeky prádlo. Namydlily ho a posléze ho na plochých kamenech usilovně drhly. Vyprané prádlo sušily těsně u řeky na zemi. Vůbec jim nevadilo, že drobně mrholilo. Prádlo nikdy nevěší, protože je zde vysoká vlhkost vzduchu a nikdy by neuschlo. Země je naopak vyhřátá sluncem a prádlo rychle uschne. Navázali jsme kontakt s jednou z nich. Vysvětlila nám, že tento způsob praní je ekologický, voda je průzračně čistá a nic ji to nestojí. Poté si dala koš s vypraným prádlem na hlavu a vykročila do své vesnice, kde ji čekaly dvě dcery. Jedna letos začala chodit do školy a druhé je teprve rok. Mladá paní byla velmi sympatická a hovořila bezchybnou portugalštinou. To se ovšem nedá říci o mém manželovi. Pro ledničku zarputile používal slovo “frigideira”, které však ve skutečnosti znamená “pánev na smažení”. Vedlo to k mnoha nedorozuměním a humorným situacím.
Nadešel den stěhování. Sbohem evropsky fungující domove v Roça Vale dos Prazeres! Podle fotek na Booking.com vypadalo nové ubytování luxusně. S majitelkou apartmánu Takina jsme se měli sejít u benzínové pumpy v lokalitě Santana. Jak se ale poznáme? Joana prohlásila, že jiná pumpa v Santana není a že budeme na té čerpací stanici jediné tři bílé osoby. Pumpu jsme sice našli snadno, ale kromě nás tam byli všichni černí. Lehce jsme znervóznili. Svatí Tomášané jsou ale přátelští a nápomocní. Obsluha pumpy zavolala ze svého mobilu majitelce apartmánu. Ukázalo se, že místo ní přijel černý recepční. Jeli jsme za jeho autem. Sto metrů za čerpací stanicí zahnul do domorodé čtvrti. Úzká ulička byla vydlážděná jako chodníky v našich městech. Mezi kokosovými palmami se hemžily nahé děti, kvičící selátka, pípající kuřátka a polehávali vyhublí psi. Na dřevěných verandách vetchých chatrčí po nás zvědavě pokukovaly otylé černé dámy. Všude se povalovaly hromady odpadků. Tak tady bude náš luxusní apartmán? Na konci uličky nad mořským útesem se tyčilo několik větších dřevěných staveb. Místní smetánka? Pravděpodobně. Do apartmánu se sešlo po dlouhých plochých schodech. Beton, dřevo a sklo. Pokus o luxus, ale bez většího úspěchu. Všechno vypadá nedodělaně nebo nepovedeně. Neuměle přivařený rezavý kus železa slouží jako klika. Betonová podlaha je samá šmouha. Budou zde problémy, výpadky internetu, elektřiny i vody. Z terasy je ovšem nádherný výhled na moře a pobřeží. Moře doslova řve. Na můj vkus až příliš. Nejsem si jistá, zda v tom rámusu vůbec usnu. Máme však dvě velké postele.
Jedeme nakupovat do stejného supermarketu. V centru hlavního města panuje neuvěřitelný chaos. Nikdo ale nejezdí nebezpečně. Žluté mikrobusy slouží jako kolektivní taxi s pevně stanovenou trasou. Před omšelými koloniálními domy nebo jejich rozvalinami sedí pouliční prodavači. Ženy nabízejí zboží přímo z plastových lavorů na své hlavě. Vykukují z nich ocasy ryb. Pod mostem u řeky je obrovská veřejná prádelna na kamenech. Prádlo zde perou ženy z blízkého i dalekého okolí. Vypraná prostěradla, ručníky, košile, kalhoty a jiné kusy prádla nesou v kbelících na hlavě. Praček se na Svatém Tomáši asi moc neprodá. Zato satelitní antény jsou vidět všude. Všichni mají rovněž mobilní telefony. V této ostrovní zemi žije přibližně 6 600 muslimů, viděli jsme jednu malou mešitu. Převažují však křesťanské kostely. Před supermarketem je krásně čisté umývadlo s tekutým mýdlem. Po večeři ze supermarketu poprvé ochutnáme místní čokoládu. Titulek článku nelže. Milovníci lahodné čokolády by měli uvažovat o cestě do Guinejského zálivu.
Hlavní město kromě chaosu v centru nabízí i honosnější čtvrtě, kde žijí cizí diplomaté a místní boháči. Jsou zde i ambasády, banky a luxusní hotely. V dobře zrekonstruované pevnosti s majákem je zajímavé muzeum. Plantážníci zde žili lépe než v Evropě. Černí otroci umírali s okovy na nohou v důsledku nemocí a těžké práce. Severní předměstí je vlastně rybářská vesnice. Spustil se tropický liják, ale život jde dál, jako by se nic nedělo. Před řadami rybářských lodí prodávají ženy v plastových kbelících čerstvě ulovené ryby. Cestou zpět se manžel dovídá od skupiny mladíků, že doma mluví kreolským nářečím “forro”. Výuka ve škole ale probíhá v portugalštině. Jsou přátelští. Vstupujeme do katedrály. Křížová cesta ve španělštině, před oltářem leží modlící se žena. Stěny jsou obloženy keramickými barevnými kachličkami “azulejos”, které jsou původem z Persie, odkud je Arabové přinesli na Pyrenejský poloostrov. Dnes se s nimi setkáváme hlavně v Portugalsku, kde se staly velmi populárními. Hned vedle katedrály je prezidentský palác. Byl postaven v polovině 19. století jako administrativní sídlo guvernéra kolonie. Prezidentský palác je rozlehlá residence obklopená pěkně upravenou zahradou. Palác má dvě podlaží a růžovou fasádu s neoklasicistními prvky. Je obklopen růžovými betonovými sloupy a vysokým železným plotem s přísně střeženým vchodem. Nedaleko odtud je restaurace La Bistro s italskou i místní kuchyní. Zajímavá změna.
Na severu ostrova se nachází pláž Praia dos Tamarindos se zlatavě žlutým pískem. Na São Tomé je důležité včas natankovat plnou nádrž. Mimo město čerpací stanice nejsou. Místní motorkáři benzín nakupují do skleněných lahví. Na benzínové pumpě panuje v sobotu dopoledne zmatek. Tříkolka naložená nezralými banány pospíchá na trh a troubí na nás, abychom jí udělali místo. Jakýsi bílý Portugalec se marně snaží do chaosu vnést pořádek. Jedeme podle navigace, která nás přesvědčila, že máme zahnout na prašnou cestu do tropického lesa. Naše stařičké auto Daihatsu Terios má najeto před 300 000 kilometrů, ale podobnou cestu ještě asi nezažilo. Hluboké jámy střídají kameny a kořeny stromů. Po ujetí 500 metrů jsme se zeptali místního vesničana, zda jedeme dobře. Vyvedl nás z omylu. Posléze jsme již bez problému dojeli do restaurace Monte Mar, ze které se naskytl pohled na pláž, která je cílem naší cesty. Majitel byl velmi milý a výřečný. Jako ve všech místních restauracích obsluhující personál podrobně popisuje ingredience každého jídla. Oběd se skládá ze dvou předkrmů a hlavního jídla. Převažují ryby ochucené místními bylinkami. Přílohy jsou pestré – sladké brambory, chlebovník, maniok, banány. Jako dezert ovoce, nově nám zachutnala jacá. Oběd není levný, naopak místní lidé jedí doma v podstatě zadarmo. Ryby pro celou velkou rodinu koupí na břehu moře za našich padesát korun. Příroda Svatého Tomáše vyprodukuje tolik jídla, že ho nelze všechno sníst. Dole na pláži bují horečka sobotní noci. Hraje hlasitá hudba, alkohol teče proudem, lidé tancují přímo na pláži. Málokdo se koupe. Bílé turisty lze spočítat na prstech jedné ruky.
Joana nám domluvila návštěvu továrny na výrobu čokolády. Zklamání. Výrobu jsme vůbec neviděli, jednalo se spíše o marketingovou akci v místnosti určené pro degustace. Italský majitel nám však přesto poskytl zajímavé informace. Správně vyrobená čokoláda nesmí být hořká, a to ani tmavá čokoláda obsahující vysoký podíl kakaa. Její hořkost svědčí o nesprávném technologickém postupu. Pokud je kakao sklízeno ve správnou dobu, důkladně fermentováno a pomalu usušeno, nikdy nebude hořké. Velké firmy jako Nestlé vymyslely mléčnou čokoládu právě proto, aby byla potlačena tato nežádoucí hořká chuť. Cukr ji v ústech potlačí pouze na chvíli, mléko zcela dokonale. Správná čokoláda musí mít pouze přirozenou lahodnou chuť kakaa. Ital vyrábí například čokoládu obohacenou liberijskou kávou, zázvorem nebo pepřem. Jeho specialitou je čokoláda obsahující 70% kakaové sušiny, přičemž 12% kakaa zůstává ve formě hrubé kakaové drti. Svoji čokoládu vyváží do USA, Francie, Itálie a dokonce i k nám do České republiky. Prodává se v Praze na Vinohradech v Mánesově ulici.
Cesta na jih východního pobřeží se vine podél moře tropickou džunglí. Často zde prší a voda dělá divy. Různé odstíny zeleně jsou přírodou uspořádány do několika vegetačních pater. Je zde tak vlhko, že většina vesničanů nosí gumové holiny. Je neděle, některé ženy jsou svátečně oblečeny a v ruce drží kabelku a bibli. Všude je živo, ulice jsou plné lidí, kteří posedávají, diskutují nebo prostě lelkují. Nicnedělání je ostatně na tomto ostrově převažující činnost. O domácí zvířata se nikdo nestará, početní vepři si potravu hledají sami, stejně jako slepice a krávy. Ty se pasou mezi olejovými palmami, které v jižní části ostrova nahradily původní vegetaci. Palmový olej je dnes nejdůležitější vývozní artikl. Předstihl kokosové ořechy i kakao. Káva se pěstuje hlavně pro domácí spotřebu. Občas se objeví pláž s černým nebo zlatavým pískem. Říčky a potoky slouží jako vesnické prádelny. Ženy perou jednou týdně. Břehy vodních toků září pestrými barvami. Nejsou to květy, ale vyprané prádlo. Rádi bychom navázali kontakt s místními obyvateli, ale každý pokus okamžitě končí slovy “dinheiro” – peníze. Jsme považováni za chodící peněženky. Tento jev se však týká pouze odlehlejších oblastí. V jedné vesnici takto žebrala i elegantně oblečená žena s nalakovanými nehty. Silnice na jih se postupně mění v rozbitou cestu. Dojeli jsme k vyhlídce na Pico Cão Grand. Tato hora má nadmořskou výšku 663 metrů a převyšuje okolní terén o více než tři sta metrů. Leží v národním parku Obô, který je na seznamu chráněné biosféry UNESCO a zaujímá třetinu ostrova. Obô znamená v místním dialektu “les”. Kromě ptáků tam žije pouze jeden druh opice. Není třeba se obávat šelem ani hadů, jediný jedovatý plaz nikdy člověka nenapadá. Malárie je rovněž na ústupu.
Vstupní branou do tohoto parku je botanická zahrada, která leží ve výšce 1150 metrů nad hladinou moře. Lze odtud vyrazit na pěší túry do pralesa. Průvodce Lionel nám popsal rostliny, z nichž se většina vyskytuje pouze na ostrovech São Tomé a Príncipe. Některé z nich mají léčivé účinky. Vstup je dobrovolný, chceme dát našich sto korun, ale nemáme drobné. Navrhli jsme peníze nechat v restauraci vzdálené 4 kilometry. Cesta je na hranici sjízdnosti, trvala nám 15 minut. Sto dobras (místní měna má stejnou hodnotu jako česká koruna) jsou zde tak velké peníze, že si Lionel pro ně dojede na starodávné motorce. Nedaleko botanické zahrady je bývalá kávovníková plantáž Monte Café. Dnes se tam nachází velmi zajímavé muzeum kávy. Je pozoruhodné, že je nám zde opět zima. Na rovníku. Do deky se balí i naše průvodkyně. Vstupné je tři eura, včetně degustace kávy a nesmírně zajímavého výkladu v portugalštině. Průvodkyně mluvila pomalu a zřetelně. Plantáž byla založena v roce 1852 a patřila portugalské rodině až do roku 1975, kdy byla po vyhlášení nezávislosti Svatého Tomáše znárodněna. Zpočátku zde pracovali otroci, po zrušení otrokářství smluvní dělníci z Angoly a Kapverdských ostrovů. Dodnes se zde mluví jazykem kimbundu z Angoly. Postavení smluvních dělníků se od otroků příliš nelišilo. Každé ráno v půl páté zazněl zvon a dělníci museli nastoupit na sčítání na dvoře. Nikdo nesměl chybět. Pracovní doba trvala dvanáct hodin. Pytle s kávou vážili 80 kilogramů a dělníci je nosili na hlavě! Mzda jim nestačila ani na pokrytí srážek z platu za ubytování, jídlo v kantýně, ošetření v nemocnici a oděvy, které dostávali dvakrát do roka. Po znárodnění začala plantáž upadat, zanikla nemocnice a dům portugalského plantážníka se změnil v rozvaliny, takže ho vláda nechala zbourat. Podobný osud postihl téměř všechny plantáže na Svatém Tomáši. Zoufale chybí peníze na údržbu, investice i samotný provoz. Současná produkce kávových zrn nestačí na provozování technologie, která zde zůstala po Portugalcích. Místní drobní pěstitelé kávy se spojili do družstva a snaží se obnovit její výrobu.
Na konci silnice na západním pobřeží leží vesnice Santa Catarina. Vede tam rozbitá silnice z Mucumbli. Je zde kupodivu velký provoz, hlavně motorky a kolektivní taxíky. Scenérie je úchvatná. Jedeme podél pobřeží Atlantiku, mohutné vlny se tříští o skalnatý břeh. Projíždíme jediným tunelem na Svatém Tomáši, je fotogenický. Silnice pokračuje ještě asi dva kilometry za Santa Catarina. Končí v malé obci u řeky. Před dvěma lety se zde při tropické bouři zřítil most. Jeho rozvaliny leží v řečišti. Vynalézaví vesničané si vyjeli cestu džunglí, našli si mělký brod a motorky, ale i auta se takto dostanou na druhou stranu řeky. Stejný osud potkal na Svatém Tomáši mnoho dalších objektů. Kostely, školy, nemocnice a koloniální domy se po odchodu Portugalců pomalu rozpadají. Vláda nemá peníze na jejich obnovu, začínají toho využívat Číňané, kteří staví silnice, školy a průmyslové objekty. V Santa Catarina se dáváme do řeči s rybářem pocházejícím z Kapverdských ostrovů. Ukazuje jizvu na předloktí, před třemi měsíci mu žralok rozerval ruku. Dodnes s ní nepohne. Zahání od našeho auta čtveřici školáků, pohrdavě je označuje za Angolany, podle země jejich předků. Cestou zpět potkáváme davy školáků v uniformách. Sluší jim. Nemůžeme se vynadívat na ženy nesoucí cokoliv na hlavě. Například nádobí umyté v řece a naskládané na sobě. Nechápeme, že jim nic neupadne. Do obchodu se tady nechodí s taškou, ale s kbelíkem nebo lavorem na hlavě, do kterých se naskládá nákup a jde se domů. Některé ženy mají na hlavě podložku, jiné nesou náklad přímo na kudrnaté hlavě. Mladé ženy si do kudrlinek připlétají dlouhé tenké copánky v různých barvách, včetně červené nebo zlatavé. Malé holčičky si do vlasů vplétají šňůrky s barevnými korálky.
Roça Agua Izé byla v devatenáctém století největší plantáží na Svatém Tomáši. Pracovalo zde téměř šest tisíc smluvních dělníků. Dvacet pět lékařů a padesát zdravotních sester se staralo o jejich zdraví ve dvou nemocnicích. V ubytovnách připomínajících koncentrační tábor byli dělníci rozděleni na rodiny a svobodné. Dnes zde v rozpadajících se domech, včetně nemocnic, žije nelegálně asi dva tisíce lidí. Živí se jako rybáři, pěstují banány, jiné ovoce a zeleninu. Některé budovy už nemají ani střechu, všude je nepořádek a špína. Jsou odtud ale nádherné výhledy na moře a pláže. Provází nás místní mladík, údajně pracuje pro jakousi asociaci. Na tričku má nápis Slovenske železnice. Zdání klame, není to ze Slovenska, ale ze Slovinska. Setkáme se i s jeho matkou. Jeho bratr si tady postavil na místní poměry luxusní domek. Se Svatým Tomášem se loučíme na Boca do Inferno (Ďáblův chřtán). V mořské zátoce je otvor, ze kterého občas vytryskne proud vody. Nic mimořádného, ale okolní pobřeží je úchvatné. Jako dárky kupujeme místní čokoládu a jedeme si odpočinout do Roça Vale dos Prazeres, kde tato naše cesta začala. Joana a Ricardo nám před odjezdem na letiště poskytli zdarma jeden bungalow.
Přes všechny problémy nám Svatý Tomáš přirostl k srdci a budeme na něj vzpomínat v dobrém. Když se nám zasteskne, koupíme si na Vinohradech nejlepší čokoládu na světě.
