Vdova Helena (67 let): Moji blízcí mě kritizují, že málo truchlím
Ilustrační foto: Pexels

Vdova Helena (67 let): Moji blízcí mě kritizují, že málo truchlím

26. 10. 2023

Prožila jsem s mým mužem čtyřicet let. Byly to roky radostné i méně příjemné, jak už to u dlouholetých manželství bývá. Zemřel po dlouhé těžké nemoci. A já se teď dozvídám, že se prý nechovám tak, jak by vdova měla. Údajně jsem nevhodně veselá.

Mám pocit, že kamarádům, dětem a dalším mým blízkým by se líbilo žít v minulých stoletích, kdy bylo striktně dáno, jak dlouho vdova musí nosit černý oděv a neúčastnit se společenských akcí. Doslechla jsem se, že prý dostatečně netruchlím. Povídá se to v našem středně velkém okresním městě, kde každý každého zná. Můj muž byl po roce 1989 nějaký čas místostarostou, ještě donedávna se angažoval v komunální politice, takže nás každý zná. Měla jsem radost, když na pohřeb přišlo hodně lidí, brala jsem to jako důkaz toho, že nepracoval nadarmo, že něco pro lidi udělal, že si ho váží.

Týdny bezprostředně po pohřbu pro mě byly úlevou. Hodně jsme se s manželovou nemocí natrápili, on sám často říkal, že se těší, až odejde, až si vydechnu. Nabádal mě, ať začnu nový život. Doslova říkal: „Nechci, abys byla fňukající vdova, která se nechá litovat. Hned jak zmizím, vyraž na dovolenou k moři.“ Byl silný a já ho za to dodnes obdivuju.

Smuteční hostinu jsem pojala tak, jak by se mu to líbilo. Pouštěly se svižné rockové písničky, které měl rád, žádné plačtivé songy. Kamarádka mi pak řekla, že jsem se chovala příliš vesele. Dcera podotkla, že to byla párty, ne smuteční setkání. Nevidím na tom nic špatného, záměrně jsem chtěla, aby se vyprávěly vtipy, vzpomínalo se na to, co jsme prožili zábavného. Manžel měl rád ironii, humor, rád chodil na rockové koncerty, jezdil na motorce, já vím, že by se mu takové rozloučení líbilo.

Asi dva měsíce po pohřbu mi syn řekl, že mě viděl, jak se s kamarádkou směju v kavárně na náměstí. Že prý je to nevhodné a vypadá to, jako bych byla ráda, že tady táta není. Byla jsem z toho hodně špatná. Tak já jsem doma brečela v noci do polštáře, snažila se svým žalem neobtěžovat okolí, nedělat to nikomu z mých blízkých těžší a syn mě za to zkritizoval.

Dcera mi také řekla, že má pocit, jako bych si oddechla, že už tady táta není. No ano, já si oddechla, že už ho nic netrápí, že mu není stydno, když mu pomáhám s intimní hygienou, že už nemá bolesti. Já si oddechla kvůli něho, protože jsem věděla, jak těžké jeho poslední měsíce byly a jak statečně je zvládal. To ale víme jen my dva.

Povídala jsem si na to téma s kamarádkou, která je také vdova. Má podobnou zkušenost. Říkala, že  jí tchyně a matka vyčetly, že takzvaně málo truchlí.

Nechápu, jak si někdo může přivlastnit právo určovat, jaké truchlení je moc a jaké málo, ale vím, že každý, kdo ztratil partnera, tu zkušenost prožívá jinak. Někdo se uzavře, někdo chce pocity naopak sdílet. Někdo žije vzpomínkami, někdo naopak chce co nejrychleji zapomenout. Ale to je přece přirozené, vždyť jsme každý jiný, každému pomáhá něco jiného.

Hrozně mě mrzí, pokud si lidé myslí, že mě ztráta manžela nemrzí, že mi nechybí, že jsem snad ráda, že už tady není. Nenapadlo mě, že by si lidé něco takového mohli myslet. Na straně druhé, přece nebudu na veřejnosti plakat a nosit černý šátek na hlavě jen proto, aby si báby ze sousedství spokojeně řekly, že truchlím dostatečně moc. Netušila jsem, že v této době ještě někdo řeší, jak by se takzvaně správná vdova měla chovat.

Proto jsem se rozhodla tuto svou zkušenost popsat. Proto, aby si lidé uvědomili, že každý prožíváme různé situace jinak a každý dáváme své emoce jinak najevo. Někdo je nedává najevo vůbec, někdo se je snaží zastírat. Já smutek zastírám veselím, smíchem. Je snad ale na tom něco špatného?

 

Psáno pro neziskový projekt Vdovy vdovám (vdovyvdovam.cz.), autorka si nepřála uvést celé jméno

 

 

 

ovdovění rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Dětem očividně nedošlo, kolik péče nemocný manžel vyžadoval a že se ulevilo i jemu. Podle mne je dobře, že se nehroutíte, paní Libuše 18:30 měla problémy opačné. Když vám lidi nedokážou pomoci, ať se nestarají.
Danka Rotyková
Mě nikdo nekritizoval, v černém jsem nechodila, ale dobře jsem nevypadala. Ze svých 55 kg jsem hodně zhubla, veselá jsem nebyla, ale nemyslím, že by to bylo právě tím. Vím jen to, že kdybych nežila ve velkém městě, bylo by to horší. Pokud Helenu nevhodně kritizuje i rodina, je to smutné. Některé děti nedospěly, jen si na dospělé hrají. Měly by být své matce oporou a být vděčny za to, že jim dala život a vychovala je. Nechápu to.
Libuše Křapová
Cítím to asi tak, jak Eva K. A s úmrtím manžela mám také negativní zkušenost, jen opačnou. Mně bylo vyčítáno, že truchlím moc.
Eva Kopecká
Ten, kdo kritizuje druhého, aniž by se ocitl v jeho kůži aspoň vzdáleně, je u mě absolutní lidský ignorant. Rodič se zdravými dětmi kritizuje rodiče s dětmi postiženými, žena se zdravým manželem ženu s mužem těžce nemocným, žena z kanceláře vzhled ženy fyzicky pracující... Zkrátka, jsou lidi, co jsou přesvědčeni, že vědí, o čem mluví, ale opak je pravdou. Nikdy nikdo nemůže nic kritizovat, dokud neprošel stejnou situací. Moudrý, empatický a slušný člověk prostě mlčí.
Viera Lapáčková
Heleno, prošla jsem si podobnou bolestivou chvílí, kdy mi manžel umíral jako ten Váš. Každý člověk smutek prožívá svým způsobem a to, že se smějete, neznamená, že smutek nemáte v duši. Bohužel, máte sobecké děti. Jednou Vás pochopí. Možná.
Vladislava Dejmková
Netrapte se tím, je to jen a jen na vás a je to váš život.
Naděžda Špásová
PS. Hlavně před nikým nebrečte.
Naděžda Špásová
Heleno, vykašlete se na to, co chtějí ostatní. Myslím, že jste si užila smutku až až. Nenechte se šikanovat dětmi a klidně jim vynadejte. Jestli máte někoho s kým byste mohla někam jet, tak to udělejte. Nikdo nemá právo vám nakazovat, co máte dělat a jak se máte chovat.
Jitka Hašková
Dobrý den, sice nejsem vdova a nebudu, ale myslím si, že byste se měla chovat podle toho co cítíte. Ono asi je občas dobré si zaplakat třebas před dětmi. Já mám zkušenost, že po smrti táty, která se mě velmi dotkla a tajně jsem si plakala, abych pláčem nezatěžovala mámu. Ta mi po letech vyčetla, že jsem po smrti táty neplakala, že se mě jeho smrt nedotkla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.