Vdavky aneb produktivní rok 1979
FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu Jany Pazourové

Vdavky aneb produktivní rok 1979

15. 9. 2023

Vrhla jsem se do života velmi čiperně a hekticky tím, že jsem se na své první dorostenecké zábavě seznámila s Pazourem. Jezdil za mnou na motorce Jawa 350.

Nadbíhal mi a nejvíc si myslel, že mě ohromí, když přijel jedno krásné odpoledne a s motorkou přivezl i SAJDKÁRU a nutil mě usednouti v ten vehikl a pyšně se se mnou projížděl pomalým tempem po návsi, aby jako všichni viděli. Ježiši, jak já jsem se styděla!

Ovšem moje sestra Barča a sousedovic Pepča, coby šestiletí haranti, byli naopak uchváceni a jakmile zaslechli burácet motorku, vybíhali na ulici a škemrali: „Míro, svez nás!“ Takže, než jsme mohli jít na rande, musel je napřed vyvážet do Křakova a zpět. Zato mu nosili za Burešojc na mez, kde čekal, až vytřu koupelnu, žlutou limonádu a chleba, neb Pazour měl furt hlad.

Kromě motorky vlastnil dlouhý vlas, čemuž se dnes dá věřit asi tak, jako že já jsem měla někdy šedesát kilo. Vlastnil i dlouhý kabát po kotníky, co uzmul svému dědovi Volyňákovi, který v něm prodělal první světovou válku a pak vlastnil kanárkově žlutý chemlonový svetr, který mu uštrykovala jeho matka a který se vyznačoval dírou velikosti dezertního talířku, jež se skvěla na zádech a vznikla tak, že se chemlon v těch místech rozškvařil v době, kdy se Pazour hřál u táborového ohně na čundru. A pak ještě vlastnil rifle! Módní kousek, který v té době měl jen málokdo a ani já jsem ho tedy nevlastnila. Považte! Bylo mi sedmnáct a já jsem neměla rifle! A Pazour si našetřil nějaký peníz, ten vyměnil u veksláka za BONY, a ty rifle mi koupil. V Mariánských Lázních. V Tuzexu. Podle toho jsem poznala, že mě opravdu miluje!

Avšak později se projevil jako nezodpovědný jedinec a naše schůzky v seníku nad soustružnou nezůstaly bez následků. Netrvalo dlouho a musela jsem se vdávat. Ten rok 1979 byl, řekla bych, velmi plodný. Začalo se to projevovat hned začátkem roku tím, že jsme třetího února vstoupili ve stav manželský. Koupilo se nové lino do obýváku, vyklidil se nábytek, aby se tam vešly ještě dva stoly, teta Máňa mi vypůjčila v Praze brokátové šaty s vlečkou a já jediné, co si z toho dne pamatuju, je jak Barča u fotografa strašně řvala a tekly jí slzy jako hrachy, že už mě nikdy neuvidí. Bylo jí sedm let a opak se stal pravdou. Stalo se z ní moje třetí „dítě“.

Hned šestého února oslavil již můj muž devatenácté narozeniny. A mě za měsíc šestého března bylo sladkých osmnáct. Abych se mohla vdát o ten měsíc dříve, museli mi naši takzvaně koupit plnoletost, což spočívalo v návštěvě soudního jednání, kde museli odpřísáhnout, že jsem dostatečně vyspělá a mohu se tak starat o dítě, které bylo na cestě a kde jsem se celou dobu chechtala jak nezvedený puberťák. Když jsme opustili soudní síň, hned za dveřmi mi uštědřil táta poslední výchovný pohlavek mého dětství.

V dubnu toho skvělého roku jsem si udělala řidičský průkaz. Zkušební komisař povytáhl obočí, když jsem se snažila nasoukat za volant, se svým těhotným břichem jak velryba v kytičkovaných šatech s volánkama. Nevím, jestli mi řidičák dali z outrpnosti, nebo byli uchváceni mým řidičským uměním, ale dostala jsem ho! Za tři neděle, osmého května, se narodila Kateřina. Táta o ní prohlásil, že vypadá úplně jako Lenin a ona přes to, že já jsem vypadala před porodem jak tulení samice, měla porodní váhu pouhé kilo osmdesát, tak že putovala do kojeneckého ústavu, kde ji vykrmili na dvě kila dvacet. Dnes by to na ní nikdo nepoznal.

A o měsíc později jsem udělala poslední krok svého učňovského tříletého snažení a dvacátého čtvrtého června složila úspěšně závěrečné učňovské zkoušky a tím jsem se stala definitivně dospělou. Prodavačka s dítětem a manželem. Je tomu právě čtyřicet čtyři let! Jako správní novomanželé jsme obdrželi novomanželskou půjčku třicet tisíc, kterou jsme utratili za koberec, podpultovou obývací stěnu, jež stála tátu dva pytle pšenice, sedací soupravu, ložnici a ledničku do našeho nového dvoupokojového bytu v paneláku a do dvou let přibyl k dceři Kateřině ještě syn Honza.

Bože, jak ten čas letí!

Letní soutěž 2023 svatba vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 42 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Velková
Pane Andrle, článek je samozřejmě psán s nadsázkou, ale pokud jste v té době žil, tak víte, že jsme tenkrát neměl nikdo nic a rifle byly nedostatkovým zbožím a bony se sháněly těžko, takže pokud přítel rifle koupil, tak to skutečně byla láska :-)
Jitka Caklová
Mně se líbí, jak se vždy najde umravňovatel/ka odlišného názoru. Také mi kdysi jeden "z lásky" koupil v Tuzexu rifle a bílé "tuleňky". Jednoho dne, když jsem byla v práci, přijel, dárky spakoval, odjel a víc jsem ho neviděla. Na štěstí naše "láska" skončila bez následků.
Jana Kollinová
Hezky napsané, s lehkým nádechem humoru, ale s velkou dávkou lásky, což potvrzuje i doba trvání tehdy tak mladičkých novomanželů.
Jiří Čech
Surfuji internetem a koukám fotografie souseda z dětství. Míra byl o něco málo starší. Byla to krásná doba .Kdy jsme si řešily všechny zájmy , názory , lásky v kolektivu z očí do očí a ne anonymně na internetu. Jirka Čech
Jindřich Berka
Pane Andrle, ta paní to nepsala pro vás!!!! Když se vám to nelíbí, tak to nevychovanče nečtěte!! Možná závidíte. Asi neumíte nic napsat. Když někdo si našetří a koupí milovanému člověku to, po čem touží je výraz lásky . To asi se vám nestalo!!! S takovými zapšklými kritiky se setkávám i zde. Já naopak vám přeji pevné zdraví. Jindra
Jana Pazourová
Pro Josef Andrle ... :-) JJ jste na to káp-naše rodina jsou takový malý Bohnice :-) Mimochodem miluju lidi bez smyslu pro nadsázku. Vnášejí do života pohled, který by mě vůbec nenapadl. Hezký den
Josef Andrle
Takové bláboly .Koupil džíny ,tak jsem poznala ,že mně miluje ,to psal někdo z Bohnic
Jindřich Berka
Když se lidé sednou je to ráj. Přetrhl jsem si tento týden při sportu achillovku. ještě, že to zlato mám již 41 let. Sám bych se s tím trápil. Jindra
Romana Blažková
Milé čtení. U mých rodičů to bylo jako přes kopírák včetně toho zplnoletnění :-)
Ludmila Černá
Díky za milé vzpomínání. Úplně vás oba vidím. A váš styl vyprávění mě rozesmál a pobavil. Jo, rifle tenkrát, je vidět, že vás fakt měl moc rád. Tak ať je u vás stále tak veselo a milo.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.