Zápisník starého muže: KMB napsáno nad dveřmi
Ilustrační foto: Pixabay

Zápisník starého muže: KMB napsáno nad dveřmi

6. 1. 2024

Dnes písmena připomínají před odchodem z domu nepostradatelné potřeby: Klíče. Mobil. Brýle. Ale původně to byli Kašpar, Melichar a Baltazar. Něco o tom vím, přestože církevní výuka mi byla jako dítěti odepřena.

Způsobil to vlastně dědeček. Jako účastník 1. světové války na východní frontě bojoval a padl do zajetí. Pak jako Československý legionář oklikou kolem Číny, Indie a přes Terst se nakonec po dvou létech vrátil domů. To už jako zapřisáhlý nepřítel všech církví a jejich institucí. Že o Bohu se sice nepochybuje, ale že ten se vyžívá v hrůzách války a všechny církve tomu ještě přisluhují, to ho vedlo k vystoupení z řad věřících.

Za mé školní docházky bylo ještě náboženství. Ale už byla možnost rodičů osvobodit své děti od něj. Byli jsme celkem tři v moji třídě. Ještě tam nechodili syn od ředitele školy a syn jednoho přistěhovalce, kerý zdědil pozemek a stavěl tam rodinný domek. Tenkrát se stalo, že ti dva nebyli ve škole a já jediný ze třídy mohl už odejít. Jenže, čekala mě dlouhá cesta z budovy Obecné školy až do do Měšťanky, kde byla jídelna a školní družina. Ta cesta byla prakticky přes celou obec a její délka nabízela celou řadu možných aktivit, dospělými nekontrolovatelných. A zrovna jsme měli v plánu nějakou kolektivní lumpárnu.

Našlo se řešení, že zůstanu s nimi na to Náboženství. Sice jsem neuměle musel předstíral modlitby, ale jako jediný jsem se mezi spolužáky docela ztratil. A také vyslechl dosud mi neznámé a tudíž zajímavé příběhy z církevní věrouky.

Po nějaké době se situace opakovala. Jenže přišel jiný farář. Hrůzostrašného vzezření, respekt budící již od pohledu. Hromovým hlasem se pokusil zjednat pořádek, což nenastalo okamžitě, a tak rákoskou ztrestal ty nejblíže na dosah. Pak začal zkoušet a rákoskou odměňovat, až došel ke mně. Krve by se ve mně nedořezal. Nepřátelským pohledem vypoulil oči a hrůzostrašným hlasem na mě promluvil. Vztyk z lavice urychlil neurvalým zatažením za moje ucho. Nepoznal, že tam nepatřím a já zase od strachu ani dobře nevnímal, co chce. Větší starost jsem měl, aby moje svěrače neselhaly, neboť nebylo k tomu daleko.

Svěrače držely a já blekotal, co dosud pochytil a přišlo mi na jazyk. Naštěstí to bylo blízké tomu vyslechnutému při první návštěvě a postupně jsem se rozpovídal. I farář nějak vyměknul. Už se nemračil, jeho tvář nabrala vlídný výraz, pak dokonce spokojený úsměv.

Už mi docházela fantazie, když mě přerušil a následovalo, co se stát nemělo. Před celou třídou mě začal chválit, velebit a udávat jako zářný příklad jim, ničemným, líným a hříšným lenochům a nešetřil pekelnými hrozbami na ně čekající. Chválil mě a já pozoroval tváře spolužáků jasně dávajících na vědomí, že už jejich kamarád nejsem. Jen co zazvoní, že mi to dají patřičně k zapamatování.

A tak se stalo, že cestu do družiny jsem absolvoval sám a značně zrychleným přesunem. A ještě dalších několik dnů musel být ve střehu a vyhýbat se skupinám. S jednotlivci bych si díky fyzické zdatnosti poradil a oni to věděli. Postupně jsem si však získával jejich loajalitu. Netrvalo to dlouho. Inspirace a odhodlání k provádění všelikých lumpáren, to nás všechny stmelilo do jednotného kolektivu. Až teprve vyspělost a krása spolužaček přispěla k rozkladu naši mužské party. Jak se dalo očekávat, také se tak stalo.

Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Jurečková
Vzpomínám si, že jsem ve druhé třídě základní školy mohla chodit do náboženství, docela se mi to líbilo. Zvláště různé příběhy, které pan farář vyprávěl velice poutavě a já do nich byla nejen zabraná, ale naprosto ponořená. A pak rodiče řekli NE a já musela poslechnout....
Alena Velková
Dneska jste mě pobavil a vaši pomůcku Klíče, Mobil, Brýle budu každý den používat :-))
Jana Kollinová
Pane Folvarčný, s potěšením jsem četla Váš příběh, příběh dítěte z vůle rodičů osvobozeného od náboženství, což je i můj případ. Nezažila jsem tak dramatické okamžiky, nicméně i to málo si pamatuji velmi intenzivně a vyslovila ve zde zveřejněném článku "Příběhy starých fotografií: Svatojánský chlebíček".
Jitka Caklová
Křesťanství "Zákony stvoření" značně pokřivilo ", proto si většina lidí si myslí, že "K+M+B jsou první písmena jmen oněch králů. Ale je to omyl. KMB neboli latinské CMB ve skutečnosti znamená Christus mansionem benedicat – Kristus ať obydlí žehná po celý rok (proto se za písmena píše letopočet)".
Petr Dvořák
Nápis má v zahraničí podobu C + M + B a znamená "Christus mansionem benedicat" neboli Kriste, požehnej tomuto domu. Takže s alzeheimerem a rituálem plácání se po kapsách, zda mám klíče, mobil, brýle, to nemá nic společného.
Vlasta Ledlová
Omlouvám se za tři hvězdičky. Ani nevím, jak se tam dostaly.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.