Bramborová brigáda s bonusem
FOTO: Poskytnuto z archivu Jany Kollinové

Bramborová brigáda s bonusem

10. 9. 2023

Přelétla jsem aktuální denní zprávy. Válka na Ukrajině, půtky o konsolidační balíček v poslanecké sněmovně, rozchod známých celebrit, jejichž soukromý život plnil stránky bulvárního tisku několik měsíců, seriálový propadák TV Prima, podzimní stříhání hortenzií.

Realita současných dnů filtrovaná medii. No nic, mám vlastní zdroje pozitivních zpráv a zážitků a dnešního rána to byl email.

„Ahoj Janinko, při hledání nějakých prázdných sešitů jsem narazila na pár školních sešitů, schovaných na památku. V technologii jsem našla založený obrázek. Kromě pisatelského nadání jsi uměla i pěkně kreslit, jak dokazuje Tvůj výtvor, který přikládám v příloze. Připomněla jsem si s lítostí, omylem vyhozené básničky, které jsi mi složila. Přeji hezký den,“ psala spolužačka z průmyslovky.

V příloze byla moje kresbička kocoura. Dojalo mě to. Nejen fakt, že moje nejlepší kamarádka schovávala obrázek tolik let, ale i neočekávaně intenzivní příval teskné touhy po návratu zpět do dne před více jak šedesáti lety, kdy jsem si z povinné bramborové brigády vezla domů kotě. Kocourek dostal jméno Moura podle krásného šedo-černého kožíšku.

Mourek-1.jpg
                                                               Ilustrace: Jana Kollinová

Maminka z nového přírůstku velkou radost neměla. Chovala v té době kanárky, které občas nechávala volně létat po bytě, což příchod malé šelmičky dost zkomplikoval, ale Moura velmi brzy pochopil, že ptáčci doma jsou „zakázané ovoce“ a jejich existenci ignoroval. Někdy, když si myslel, že ho nikdo nevidí, seděl před klecemi, hypnotizoval opeřence a rozčileně švihal svým mohutným pruhovaným ohonem o podlahu.

Nikdy se z něj nestal líný kocour domácí. Užíval si svobody a volnosti kdy se mu zachtělo. V té době jsme bydleli v přízemí starého činžovního domu a právě přízemí umožňovalo prakticky celoročně vyskočit pootevřeným okénkem na záchodě na střechu přilehlé sousedovy kůlny a odtud zmizet do okolních zahrad. Když byly mrazy, seděl na střeše kůlny a čekal, až ho někdo pustí domů. Stalo se pravidlem, že někdo z nás se šel před spaním podívat, jestli kocour nechce domů. Někdy se neobjevil i několik dnů a když se vrátil byl na něj žalostný pohled. Špinavý, vyhublý, špička ouška pryč, jindy brok v kožíšku, ale sebevětší útrapy jej neodradily od dalších několikadenních dobrodružství.

Jednou nás vyrušily zvláštní rytmické zvuky v předsíni. To Moura tlapkami obalenými asfaltem jako kastanětami vyťukával příběh předešlé noci, včetně stížnosti na zákeřnou přeměnu lepenkové střechy v dehtovou past. Trvalo dlouho, než se nežádoucích bačkor zbavil a to díky potírání tlapek rozpuštěným máslem, což přijal jako chutný doplněk syrové potravy z vlastních lovišť.

Doma se prakticky nestravoval, vzal si od maminky jen kousek syrového masa a potom jeho díky nebraly konce. Třel se jí o nohy, vrněl a lísal se, i když vůbec nebyl mazlivý. Byl to jejich rituál. Maminka pootevřela dveře do předsíně, ale jen takovou malou škvírku a smála se, když se Moura doslova propasíroval do chodby a po střechách kůlen zmizel do tmy.

Jak to některé volně pobývající kočky dělají, tak i náš dobrodruh přinášel z nočních toulek úlovky. Nevím, zda se chtěl pochlubit nebo podělit, ale chutě měl prapodivné. Zakousnutá myš, okurka, kousek párku, vajíčko nebo pořádný kus bifteku. Postupně různé přílohy zredukoval a nosil nám jen biftek. Později jsme se dozvěděli, že v blízké suterénní bulharské restauraci vyšetřovala VB krádeže masa ve větším rozsahu. Nemyslím si, že by to zvládl náš kocour spolu s kočičím bratrstvem z širokého okolí, spíš byl jen dalším zjodějíčkem. Restaurace zamřížovala okna, opatřila je sítěmi a mi měli doma na výstavce už jen myši. 

S kocourem jsme se nenudili do posledního dne. Šelma žila svůj nádherný dobrodružný život naplno, byla součástí rodiny. Těžce jsme nesli, když jednoho dne silný a zdravý vyšel do noci a už se nevrátil.

 

 

domácí mazlíčci Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Ludmilo, děkuji, že jste věnovala pozornost článku o kocourkovi mého dětství.
Ludmila Černá
Krásný příběh.
Irena Mertová
Krásný kocouří článek :-)
Lenka Kočandrlová
Na zahradě se nám obvykle povaluje až 6 koček,z toho jeden kocourek. Naše jsou dvě,ty chodí na noc spát domů,dvě jsou bezdomovkyně,u nás jsou na stravu a spát chodí bůhvíkam.No a dvě jsou sousedovic,kterým se u nás líbí víc a taky se tu přiživují.Navzájem se buď doopravdy nebo jen na oko pronásledují,málokdy leží dvě u sebe,spíš má každá nějaké oblíbené místo. Kočky jsou krásné, svébytné a nedají se nijak buzerovat a využívat,jako třeba psi.
Olga Mušková
Hezky se to četlo. Před cca padesáti lety máma přinesla domů kočku ze vsi, od ní jsme si nechali další kočku a ta byla milovnice čokolády, po ní se mohla utlouct. Její další specialitou byla obliba tepla. Musela vyskočit na umyvadlo a tam se na ne zrovna široký okraj uvelebila a nasávala teplo od roury od kamen, která vedla do komína pár cm od umyvadla. Na seníku jsme jí "pomáhala" s odchovem několika koťat, to bylo prostě něco úžasného. Pár koček a kocourů mám i teď před očima, ať už kocoura s dlouhou srstí (bůhví kde k takové srsti přišel tenkrát na vesnici) nebo na největšího mazla mourovatého, který se bohužel rád toulal, jednou po dlouhé době se ukázal doma a pak navždy zmizel... Dokonce mám i pár fotek, máma mi věnovala starý foťák, mám ty fotky ráda, byť jsou ryze amatérské.
Jana Kollinová
Děkuji všem za komentáře i za přečtení mého kocouřího vzpomínání
Marie Magdalena Klosová
To je moc pěkný příběh o nezávislém a přitom oddaném kocourkovi. Ráda jsem si ho přečetla a vše se mi odehrávalo před očima. Děkuji. mm
Ilona Erika Kolář
My jsme zase měli kočku Morušku, která si myslela a chovala se jako pes. Dožila se devatenácti let a byla Mojžířskou raritou. Chodili se na ni dívat lidé z Mojžířského sídliště a dokonce i z Neštěmic, jak byla proslavená. Každou chvíli na mě zvonili sousedovic děti, abych ukázala lidem kočku (když byla doma), která se chová jako pes a nebo zase abych zavolala na Moruši, že nechce pustit lidi se psy přes místní uličku, která vedla kolem našeho domu.
Taťana Veselá
Hezke a mile vypraveni
Jan Zelenka
Soužití s kočkami i pejsky dobře znám. Výrazně člověku život dokáží zpříjemnit. A stejně tak dobře znám studentské bramborové brigády.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.