Služební kocour
Ilustrační foto: Pixabay

Služební kocour

31. 8. 2023

Přišla mi povinnost vykonat kontrolu ostrahy objektu, jednoho z mála ještě v útlumovém režimu, po likvidaci šachet a těžkého průmyslu na Ostravsku. Nacházel se v oblasti s převahou sociálně slabých a jeho zaměstnanci ještě pamatovali pracovní povinnost z totalitní doby.

Pracovali těžce za málo peněz, ale byli na tom lépe, než jejich právě propuštění sousedi.  

Tu neděli odpoledne už v objektu nikdo nepracoval, brány pozavírané, sloužící u telefonu se vyhříval na lavičce a za ním na parapetu okna ležel kocour. Ten údajně patřil kantýnskému, který se ujal zatoulaného kotěte a ono brzo zjistilo, že tak dobře se jinde mít nebude. Služební psi ho okázale ignorovali, a on se jim obezřetně vyhýbal. V den volna se cítil osamělý, tak dělal společnost vrátným.

Když mě zaregistroval, otevřel jedno oko, vyhodnotil novou situaci a zase v pohodě dřímal dále. Promluvil jsem na něj, on se podíval tím druhým okem, nahrbil se v očekávání pohlazení a pak mě poctil svým přátelským pohledem.

Po provedení formálních náležitostí a pohovoru s vrátným následovala pochůzka objektem a kontrola toho druhého strážného v objektu. Jen jsem vykročil, tak kocour seskočil z okna, předešel mě o tři kroky, s pootočenou hlavou ke mně a s kolmo vztyčeným ocasem se ujal vedení. Šli jsme dál a on stále kontroloval vzdálenost. Když jsem zpomalil, tak i on, po zrychlení zrychlil také. Až jsme došli k prvnímu bodu elektronické evidence. Zastavil se, vyčkal až „pípnu“ a po vykročení mě dále vedl ke kolejišti. Tam si vyskočil na kolejnici, šlo se mu pohodlněji než trávou a též měl lepší rozhled.

Připadalo mi to velmi úsměvné. Ten kocour si předpisově počínal, dokonce lépe než tamější psi. Asi ho to někdo naučil nebo to odkoukal od psů. Psi pracovali v noci a bez výcviku už dávno zpustli. Strážnému neznalého povelů obvykle utekli, oběhli si rajón, prohnali zajíce, označkovali si kontaktní místa a pokud vše bylo v pořádku, ke konci obchůzky se sami vrátili. Ráno dostali krmení a do večera lenošili v kotcích.

Tak jsme s kocourem došli ke smyčce kabelu kolejového jeřábu. Tu se nečekaně zastavil, seskočil z kolejnice a zkoumal ten silový kabel. Něco ho zaujalo a s čumákem u země odešel k oplocení. Nic jsem tam neviděl, ale kocour tam stál a díval se na mě. Tak jsem přišel blíže a až po sklonění k zemi jsem uviděl umně zamaskovaný, čerstvě nový otvor v oplocení.

To už se tam jednou přihodilo. Na poslední chvíli se podařilo zachránit cca 50 metrů toho kabelu vytaženého podobným otvorem za plot. Tam už se jej pokoušeli odřezat a na získané mědi pěkně vydělat.

Že ten kocour mě nejen pobavil svým chováním, ale měl jsem i „nález“, kterým jsem prokázal zásluhu o svůj plat. Zásluha ovšem nijak hmotně oceněna nebyla. To lépe na tom byl onen „služební kocour“, s nímž jsem se podělil o kus moji svačiny. Zasloužil si ji, nejen pochvalu.

domácí mazlíčci Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
Pěkné příběhy. A hlavně s dobrým koncem. Děkuji. :-)
Antonín Nebuželský
Hezké povídáni. Diky
Jana Jurečková
Pane Folvarčný, zdravím vás do Ostravy. Já tam bydlela 11 let, konkrétně Ostrava Zábřeh, Moravská ulice. Nemohla jsem usnout. Otevřela si I60 a přečetla si váš příběh. Musím říct, že mě velmi potěšil a moc vám děkuji. Já mám kocourka Mikeše. Každou chvíli ho čekám, že mi přinese ukázat ulovenou myšku, ale pokud ne půjdu už spát.
Daniela Řeřichová
To jsou příběhy ze života, které mají díky dobrým lidem dobrý konec. Děkuji panu Zdeňkovi F. a panu Milanovi P. Hned je mi líp na světě. :-)
Milan Pepo
No... nedá mi to. Pro paní Elu a Evu. Nebo vůbec pro všechny zde. Ještě jednou o ,,kočíčácích." Tohle bylo v roce 2002 při těch velkých povodních. Byl jsem tehdy na Mělníku jako... Ale to není podstané. Tuháň. To je taková vesnice na soutoku Labe a Vltavy... Opravdu zde nechci popisovat tu hrůzu... Takže jedeme s Koblížkem :-) ,,Koblížek" byl můj řidič. Kuba K. To byla přezdívka kterou mu dala jeho přítelkyně a já ji náhodou vyslechl v telefonu. Takže ,,Koblížek." :-D Jedeme kamsi na kontrolu. Jo Tuháň. Takové ponuré počasí, těžká obloha... Na křižovatce... ,,Sakra Kubo stůj!!!" Uprostřed v bahně se krčilo ,,něco". Vylezu ven. Kočka. Totálně promočená, od bahna... nevím kde se zachránila... tam bylo možná tři metry vody. On to byl tedy kocourek. Chvěl se ten tvoreček... sorry potí se mi monitor. Tak jsem jej vzal k sobě. Co s ním. Bydleli jsme v Mělníku v kempu. Kocourka jsem si vzal k sobě na pokoj. Vydrhnul jsem jej na umývárně, usušil ručníkem... první noc spal se mnou. K večeři dostal nějaké ořezky z kuchyně od majitele kempu. Co dál... bylo mi jasné, že si jej nechat nemůžu. Asi týden mě doprovázel na krizovém štábu. ,,No nedá se nic dělat frajere... tady být nemůžeš... půjdeš zpátky domů? " Teď mě možná místní dámy ,,proklejí ". Vysadil jsem toho kocourka zpátky na té křížovatce a nechal mu tam kočičí konzervu. ,,Jo kluku... já ti víc pomoci nemůžu." Každý den jsem projížděl celý okres. Své chlapy. Museli mít jídlo, pití, čisté prádlo... Nechci sahat do svědomí tehdejšímu ministru vnitra (ani nevím kdo to byl). Ale rozdával jsem pití a jídlo i policistům. Ale k věci... Jedu ten okruh. Moji kluci byli v pohodě. Před mostem přes Labe hlídka policie. Tak jim dávám ze svýho konzervy, balenou vodu... Jedeme dál a najednou Koblížek povídá: ,,Pane kapitáne!" Na křižovatce k Tuháni seděl náš kocour. Tedy já neměl nic. Paštiku? Tak jsem jí otevřel. Kočičák se mi otřel kolem nohy. Nahrbený hřbet, ocásek nahoru, přihmouřené očička ... ,,Mňáuu..." Paštika asi není to nejlepší pro kočku, ale druhý den jsem již měl pro něj kočičí konzervu. Čekal tam každý den. (Jakom ti policajti :-) ). Kočka je prý fixovaná na svůj domov. Tenhle ten kocourek už žádný domov neměl. Nebo já nevím... řešil jsem problémy lidí. Ne koček. Jednou jsem nemohl a tak jsem poslal svého zástupce ... ,,Milane ( jmenovec) , tady zajistíš to a to, tady tohlencto... a na křižovatce k Tuháni tě bude čekat kocour... dáš mu tady tu konzervu a má tam misku na vodu... koneckonců Koblížek ti řekne. " Nadporučík na mne kouká... ,,Pane kapitáne... im sorry... jste střízlivý? " ,,No jsem". Vrátil se k večeru. ,,Splnil jste rozkaz?" ,,Splnil pane kapitáne." ,,A kocour?" ,,Kocour je tady. " Vytáhl kocoura zpoza blůzy. ,,Jestli vám to nevadí... holka chce kočičku, tak jej vezmu domů." No co by mi to vadilo. :-) Nevím, nevím, komu patřil, kde skončila jeho pánička či pániček, ale tenhle ten kocour dožil v jedné milované stříbrské rodině. :-D
Lenka Kočandrlová
Kočky jsou chytré. Jedna naše chce s námi chodit do lesa,jenže my jí musíme vždycky utéct,protože už jsme mnohokrát zažili,jak sice jde s námi,i daleko,ale pak začne kvílet,zdržuje,nosit se nechce a my se musíme kvůli ní vrátit zpátky domů.Jednou šla naše a jedna její toulavá kamarádka kočka cca 1,5 km po silnici na hřbitov,tam si s námi prohlížely hroby a šly pak zase s námi zpátky domů.
Eva Mužíková
Článek i příspěvek pana Milana mne moc a moc potěšil. Milé vzpomínky.
Milan Pepo
Tak tohle mne pobavilo a já si taky na něco vzpoměl. V hlubokém ,,pravěku" jsem sloužil v Tachově. Měl jsem jednou HPK. Chlapi co byli na vojně ví o co jde. ,,Hlídka pořádku a kázně." Vyrazím takhle jednou po desáté večer do města. Já tankista...cca ... no abych se do tanku vešel. Sebou dvě dvoumetrové průzkumácké ,,gorily." Super trojka. Hned pod kasárnama se k nám přidala kočka. Tedy kocour. Divné. Kočka se cizích bojí. Tenhle kocour se nám nejdříve olísal kolem nohou. Nechal se ,,pošmajchlovat" za uchem. Mysleli jsme si, že zmizí za plotem prvního rodinného domu. Nestalo se. Šel s námi. Asi odhadl, že jsem velitel , tak šel způsobně u mé levé nohy. To už nám bylo k smíchu, ale nechali jsme to tak. Příjdeme k první hospodě, na nádraží. Vstoupíme dovnitř, provedeme kontrolu. Výjdeme ven a kocour způsobně na nás čeká. Jdeme dál a ...kocour s námi. Opět způsobně vedle levé nohy jako služební pes. Restaurace Beseda, na náměstí Český les. No co budu povídat, resp. psát. Kocour nás doprovázel celou cestu. Vždycky před hospodou zůstal sedět a čekal až provedeme kontrolu. Na nábřeží jsme potkali skupinku rozjívených vojáků. Kontroluji vojenské knížky... kluci byli trochu pod vlivem... ,,Ty p... , k... vono chodí lítačka s kočkou..." Já fakt nevím jestli to byla nějaká reinkarnace vojáka. ,,Náš " kocour se naježil. Kdo máte kočku tak to znáte. Naježil se, prohnul hřbet a začal ,,sekat" ocasem. ,,Ty...vo... vo... von je vzteklej." No nebudu to zdržovat. Ten kocour nás doprovodil celou službou. Jdeme po dvou hodinách nahoru do kasáren. Odloučil se od nás na pile, která byla pod kasárnami. Tachov bylo posádkové město, všichni jsme se znali. Už druhý den jsem si od kolegů zažil ,,peklo". ,,Ty vo.., když je to hustý tak HPK chodí se psem. Jen zástupce velitele tankovýho praporu chodí z kocourem." Takže jsem byl kolegy zneúctěn, zesměšněn... :-) Ale mělo to dohru. Za nějaký den mi volá ,,dévéťák" (dozorčí útvaru). ,,Vole, máš na bráně návštěvu." Tak teď vám bleskne hlavou... nějaká zhrzená milenka? Nebo co? Se srdcem v krku jdu na bránu a před bránou sedí... kocour. Má autorita šla do... protože všichni na bráně začali řvát smíchy. Kocourek se na mně podíval. Přivřel oči, nahrbil hřbet, zvedl ocásek, otřel se mi o kanady a řekl ,,mňáááu." Tak co jsem mohl dělat. Vzal jsem jej do náruče a odnesl na prapor. Bylo to zrovna v období listopadu 89. Musel jsem převzít velení jedné tankové rotě. Kocour dostal jméno Hugo a stal se maskotem roty. Nejdříve jsme to tajili, ale stejně se to ,,profláklo". Jenže to už nám Huga nikdo nemohl sebrat. Já jej dokonce zapsal do stavu roty. Měli jsme tenkrát ještě ,,čerňáky", takové ty černé tankistické montérky. Máme střelby a já mám Huga za blůzou. Koukala jen hlavička... Vylezu z tanku a přede mnou generál... Nebudu indiskrétní. Pan generál kouká na mně, pak na Huga, pak na velitele pluku... pak stejné kolečko... Myslím, že největší legraci z toho měl Hugo. O generála se pokoušela mrtvice. ,,P...pane nad...nadporučíku, co...co to je...?" Vedle stojící podplukovník, zástupce velitele pluku, nebudu jmenovat povídá. ,,Čo by to bolo pán generál. To je Hugo, zástupca veliťela prvej tankovej roty." A bylo to. Generál přežil, Hugo... nevím. Tachov se zrušil, my jsme se rozprchli po posádkách v republice. Měl jsem sbaleno. Stál jsem před bránou. ,,Hugo, já si tě sebou vzít nemůžu... Je to teď na tobě." Otřel se mi o nohy. Nahrbený hřbet, zvednutý ocásek... podíval se na mne přihmouřenýma očima... ,,Já vím Mílo." Happy end? Po nějakém roce jsem jel do Tachova coby okresního města něco vyřizovat. Měl jsem čas a tak jsem se šel podívat na bývalá kasárna. V ulici pod ,,kasínem" na mně zpoza plotu kouká kočka... ,,Hugo!" Protáhl se pláňkama... Tedy, že pes jo, ale kočka? My se šmajchlovali jako blbí. Z branky výjde nějaká babča... kouká vyjeveně... ,,No to jsem mimo... von se lidí bojí a vy..." Tak jsem to babi vypověděl. U kávy na kterou mě pozvala. A všechno potvrdil Hugo, který ležel na otomanu a dával pozor na to jestli nekecám. Nekecám. Hugo na mně určitě kouká z toho kočičího nebe a já bych si nemohl vymýšlet. :-)
Naděžda Špásová
Hezky napsané, kočky jsou hned po pejscích moje velká láska.
Zuzana Pivcová
Moc hezké. O zvířátkách čtu vždy ráda, zvlášť když je to v souvislosti s hodnými lidmi.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.