Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Neselhala jste, naopak, málem jste se zničila a syn s dcerou to nevidí nebo nechtějí vidět. Jen bych se jich zeptala, proč si ho občas nevezmou nebo s nim předtím nestrávili víkend, aby jste si odpočinula. A také - jsou si jisti, že otec by se o vás stral více nebo alespo ň tahle. Nyní se postarejte o sebe se vší péčí, kterou jste věnovala tomu druhému, teď chraňte sama sebe. Je totiž možné, že to nikdo jiný neudělá.

Nedělejte si výčitky, udělala jste dobře. Sama byste to nezvládla, protože to nejde. A co se týká dětí, měla jste udělat jednu věc: Když Vám nebylo dobře, tak jste měla odjet do lázní a nechat dcery, ať se o tatínka měsíc starají.

Téměř můj případ. Takže určitě nejste sama a jak tak čtu ani já. Horší je, že existuje spousta organizací, které nabízejí pomoc a ve skutečnosti vám nepomůže nikdo. Já jsem skončila v péči psychiatra a zvládla jsem to jen s antidepresivy. A stejně ne zcela. Ty poslední chvíle už mi ani nedovolili v nemocnici, aby strávil manžel doma.

"Vědí ty děti, co to všechno obnášelo?" Bohužel si to mnohdy ve své samolibosti neuvědomuje ani osoba, o kterou je pečováno, aniž by měla Alzheimera.

Není to selhání. Je to záchrana holého života. Vědí ty děti, co to všechno obnášelo? Nabídli mamince někdy opravdovou pomoc, ne jen krátkou návštěvu? Skoro se mi chce říct, jestli se nestydí takhle soudit. Paní Hano, přestaňte si vyčítat, Muži jste poskytla vše, co jste mohla. Zkuste si teď najít pohodu pro sebe a hlavně se starejte o své zdraví. Máte kus života před sebou. mm

Zaměstnanci pracují 40 hodin týdně. Mezitím mají pravidelný čas na spánek a svůj život. Po práci můžou vypnout. Vy jste musela být v pohotovosti 24 hodin denně bez ohledu na své potřeby. To se fyzicky dlouhodobě vydržet nedá.

Tak si myslím,že vaše děti,až vy budete ještě starší a třeba nemohoucí a nemocná,se o vás postarat nedokážou a dají vás někam do ústavu.Ono se dá kázat o vodě a pít víno,ale když přijde na věc,tak ti největší kritici pod tíhou nemožnosti a neschopnosti padají a ještě rádi se břemene zbaví. Dovedu si představit,co jste si prožila s chorým manželem,ale v zájmu zachování vlastního zdraví vám skutečně nic jiného nezbylo.Myslím si,že dnes je takových obětavých lidí jako jste vy,minimum. Tak se neobviňujte a snažte se být zase trošku šťastná a spokojená a na předešlé útrapy zkuste pozapomenout. Váš muž už je v jiném světě a rozhodně se ničím netrápí a je o něj dobře postaráno. No a ty vaše děti určitě samy prozřou,až nadejde jejich čas,možná nebudou už mít komu se omluvit....

Soudit by Vás mohl jenom ten, co se sám staral a takový člověk to nikdy neudělá neboť ví, co to obnáší. Starala jste se, dokud jste aspoň trochu mohla a poté našla jiné řešení. Teď dejte do pořádku sama sebe. A také přemýšlejte, jak jednou vyřešíte svůj život až nebudete soběstačná, protože od svých dětí asi žádnou zvláštní pomoc čekat nemůžete. Je to smutné, ale člověk by měl být realista.

Moc smutný příběh. Rozhodně jste neselhala. Dělala jste, co bylo ve vašich silách. Škoda, že děti pro vás nemají pochopení. A soudit druhé lidi mají právo jen soudci, aspoň si to myslím. Přeji vám hodně zdraví a pohody do dalších let.

/Péče 24 hodin o člověka opravdu není práce pro jednu osobu. Vaše děti nevědí, co to obnáší, jinak by Vás nemohly takto soudit. Vystřídat Vás nedokázaly, radit umí každý.