Prožili jsme spolu téměř čtyřicet let. Naše manželství nebylo ideální, svého času jsme spolu zůstávali jen kvůli dětem, ale nakonec jsme spolu i zestárli. Uvažovala jsem o rozvodu na stará kolena, ale převážila racionální stránka věci. Nechtělo se mi řešit dělení majetku, hledání nového bydlení, prostě jsem se rozhodla, že to s Jiřím nějak doklepeme. On měl svoje zájmy, já svoje, každý jsme už léta obývali svůj pokoj a stali jsme se spíše přátelsky se chovajícími spolubydlícími než skutečnými partnery.
Léčil se s rakovinou lymfatických uzlin, to jsem se o něj starala, seč bylo v mých silách a byli jsme šťastní, že nad nemocí zvítězil. Jenže pak po letech přišla horší zkouška. Postupně začal být divný. Zapomínal věci na zvláštních místech, byl nevrlý, často používal vulgární slova, což dříve nedělal. Přečetla jsem si pár článků o demenci a podobných chorobách a bylo to jasné. K lékaři jít odmítal. Jeho stav se zhoršil tak, že byl agresivní i na jiné lidi. A pak přestal být soběstačný.
Nechci zacházet do podrobností, myslím, že každá žena, která se někdy starala o muže, který potřebuje měnit pleny a ještě jí u toho sprostě nadává, ví, o čem je řeč. Stokrát jsem si říkala, že on za to nemůže, že je zlý, že to je ta hrozná nemoc.
Táhli jsme to tak přes rok. Byla jsem vyčerpaná, začala jsem mít potíže se žlučníkem, vypadala mi velká část vlasů, bušilo mi srdce, až jsem myslela, že mám infarkt a skončila jsem v nemocnici. Lékař mi řekl, že se zničím, že Jiřímu už stejně nepomůžu a že nejlepší pro něj by byla specializovaná péče. Lékař také doporučil, aby byl zbaven svéprávnosti.
Když jsem dceři a synovi řekla, že bychom se měli začít poohlížet po nějakém zařízení, řekli, že tátu do žádného chudobince nedají. Odmítli jít se mnou k lékaři, nechat si vysvětlit, jaké jsou možnosti, poslechnout si jeho doporučení. Dívali se na mě, jako bych byla prašivá mrcha, která se nechce starat o jejich tatínka.
Několik měsíců se nedělo nic. Jiří chátral, já chátrala. Po večerech jsem brečela. Opravdu jsem byla na pokraji sil. Nebyla jsem schopná s ním manipulovat, zvednout ho, už z něho byl ležák. Pořídili jsme domů polohovací postel, vozík, ale Jiří mi nepomáhal, abych ho na něj dostala, naopak se tomu bránil, dokonce mě i uhodil. Děti stále trvaly na tom, že žádný domov pro seniory shánět nebudou. Dcera chodila na návštěvy. Poseděla u táty, mluvila na něj a pak vždy řekla, že to s ním není tak špatné, jak to líčím. Ale nikdy nebyla u toho, když jsem ho přebalovala, myla, když po mně házel jídlo, hrnky s čajem.
Nakonec jsem s pomocí jedné mé známé, jejíž dcera pracuje v oblasti sociální péče, sehnala místo v zařízení pro lidi s Alzheimerem a podobnými nemocemi. Už předtím měl Jiří přiznaný příspěvek na péči čtvrtého stupně, což dokazuje, že jeho stav je vážný. Na pobyt teď padne celá jeho penze, celý příspěvek, já za ním často chodím, o čemž on, myslím, už ani neví, a jsem klidnější, zdravější. Opravdu se můj zdravotní stav zlepšil, i když často, když odtamtud odcházím, brečím, protože mi drásá srdce, když vidím, jak se Jiří změnil, co z něj zbylo.
Děti mi při každé příležitosti dávají najevo, že jsem se o tátu nepostarala. Dcera mi sdělila, že jsem ji zklamala, že by ode mě takový sobecký přístup nečekala. Syn také vede řeči typu: každý člověk chce zemřít doma a podobně. Přitom sami za Jiřím zajdou tak jednou za dva týdny, já za ním chodím dvakrát týdně i častěji. Nevnímá mě. Někdy mám pocit, že ano. Sestřičky a pečovatelky tvrdí, že má světlejší a horší chvilky, lékaři mi ale jasně řekli, že stav se bude zhoršovat, že není naděje na zlepšení.
Kamarádka mi říká, ať neřeším, co si o mě kdo myslí a starám se hlavně o sebe, o své zdraví, že jsem udělala správně. Já jsem časem znejistěla. Na jedné straně cítím, že jsem se zachránila. Na straně druhé přemítám, jestli Jiří ví, kde je, co se s ním děje, zda si třeba i on myslí, že jsem ho někam šoupla, abych měla klid. Nebo neví nic a já se trápím zbytečně?
S dcerou a synem se na toto téma moc nedá mluvit, jejich nesouhlas s mým postupem je mezi námi jako němá výčitka.
Tak jsem jako manželka zřejmě selhala a rodina má právo mi to dávat najevo.
Zajímalo by mě, jestli jsou ženy, které mají podobnou zkušenost. Takové, které se taky staraly o muže a prostě to nezvládly, selhaly. Nebo to není selhání? Opravdu nevím.
(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno, fotografie je ilustrační)
