Nechvalně známá válka ve Vietnamu výrazně ovlivnila nejprve francouzskou a později i americkou společnost. Bylo tak symbolické, že dohodu o ukončení války a obnovení míru podepsali zástupci USA, severovietnamští a jihovietnamští politici 27. ledna 1973 v Paříži. Boje, které si od vyhnání Japonců za druhé světové války vyžádaly miliony mrtvých, ale ani po pařížské dohodě zcela neutichly. Konec války přineslo až obsazení jihu Vietnamu komunisty v roce 1975.
Smlouva, za jejíž podobou stáli jako hlavní vyjednavači pozdější americký ministr zahraničí Henry Kissinger a významný hanojský diplomat Le Duc Tho, nicméně ukončila přímé americké angažmá v konfliktu. Poslední americké bojové jednotky opustily Vietnam koncem března 1973 a pak už by osud Saigonu v rukou domácích politiků. Američané sice slibovali, že odpovědí „vší silou“ na jakékoli porušení mírové dohody komunisty, nakonec ale na pomoc hroutícímu se jihovietnamskému režimu nepřišli.
Jak to všechno začalo
Po porážce Francouzů v Indočíně bylo roku 1954 území rozděleno na Kambodžu, Laos, Severní Vietnam (Vietnamskou demokratickou republiku v čele s komunisty) a Jižní Vietnam (Vietnamskou republiku – s vedením v Saigonu). Obě části vietnamské země byly rozděleny 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly.
Komunisté se totiž rozhodli, že zemi „sjednotí“ silou. Na severu se jim, převážně díky solidární pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými diverzními aktivitami v Jižním Vietnamu už koncem 50. let. Cílem jejich činnosti byla anexe obou států a nastolení socialistického zřízení.
Na straně Jižního Vietnamu zase stály USA s podporou Austrálie, Nového Zélandu, Thajska a Filipín. Situace se zhoršovala časté střety mezi severními a jižními ozbrojenci začaly přerůstat v otevřenou válku.
Amerika jde do války
Přelomem se stal rok 1964, kdy se USA do války přímo zapojily. Impulzem byl dodnes úplně nevysvětlený incident mezi americkými plavidly a čluny námořnictva Vietnamské demokratické republiky, který se přihodil začátkem srpna v Tonkinském zálivu na severozápadě země. Podle původních zpráv severovietnamští útočníci během dvou nocí napadli v mezinárodních vodách americké torpédoborce. Ty ale neutrpěly prakticky žádné škody a o druhém útoku existují vážné pochyby, jestli se vůbec stal.
Drobná šarvátka stačila k tomu, aby Kongres schválil rezoluci, na jejímž základě nejprve začaly letecké útoky na cíle na severu Vietnamu. Do bojů postupně američtí velitelé vyslali prakticky celý letecký arzenál – od stíhaček z letadlových lodí až po mohutné bombardéry B-52, jež si na vietnamském nebi odbyly bojovou premiéru. Celkem svrhli Američané na Vietnam na 45 milionů tun bomb i miliony litrů chemikálií, včetně neblaze proslulého herbicidu Agent Orange.
Pod palbou veřejnosti
Zapojení do války ve vzdálené zemi, kterou prošly více než dva miliony mužů v amerických uniformách, začala odsuzovat stále větší část americké veřejnosti. Během téměř 15 let padlo ve Vietnamu 58 tisíc příslušníků amerických ozbrojených sil a dalších 300 tisíc utrpělo zranění. Odpor stejnou měrou vyvolávaly i zprávy o zbytečné krutosti, jako byl třeba masakr ve vesnici My Lai, kde američtí vojáci v dubnu 1968 povraždili pět stovek civilistů.
Veřejnost nejen v USA se o dění ve Vietnamu dozvídala díky rozsáhlému, podrobnému a nezávislému zpravodajství. Svědectví navíc mohli podat i veteráni, kteří se vraceli domů – vietnamský konflikt byl totiž poslední válkou, ve které v amerických uniformách sloužili branci, od roku 1973 jsou ozbrojené síly USA založeny na dobrovolnících. Na síle tak nabíralo protiválečné hnutí hippies, slavné demonstrace za mír se v listopadu 1969 zúčastnilo ve Washingtonu nejméně čtvrt milionu lidí.
V té době nasazení amerických vojáků ve Vietnamu vrcholilo, v letech 1967 až 1969 tam sloužilo kolem půl milionu příslušníků ozbrojených sil Spojených států (nejvíce, 536 000, jich v asijské zemi bylo v roce 1968).
Útěk ze zeleného pekla
Plošné bombardování, které na severu Vietnamu prakticky zničilo veškerou infrastrukturu, ani nasazení statisíců vojáků ale Američanům k vítězství nestačilo. Po čtyřech letech přetahování s houževnatým nepřítelem a pod drtivým tlakem nejen americké veřejnosti začínalo být Američanům jasné, že musí ze země vycouvat. Rozhovory o ukončení války se vedly v Paříži už od roku 1968, dlouho ale neúspěšně. Po nástupu Richarda Nixona do úřadu amerického prezidenta začátkem roku 1969 se výrazně změnila americká strategie. Do bojů se místo Američanů měli více zapojit sami Vietnamci, začala „vietnamizace“ války.
V jižním Vietnamu měla za americké pomoci vzniknout silná a bojeschopná armáda. Účast jihovietnamských vojáků v bojích i jejich úspěchy sice byly na vyšší úrovni, než se obecně soudí, přesto proti vysoce motivovanému soupeři z komunistického severu neměli šanci, zejména když se Američané začali stahovat. Smutným epilogem války se stal tak stal nejen úprk osazenstva americké ambasády ze Saigonu 29. dubna 1975, ale i následná emigrace statisíců Vietnamců, kteří se obávali msty komunistů.
Saigon byl dobyt komunisty 30. dubna a nad prezidentským palácem zavlála vlajka Vietkongu. Vietnamská socialistická republika vznikla 2. července 1976 sjednocením Vietnamské demokratické republiky a Vietnamské republiky.
