Můj rok 1968
Ilustrační foto: Pixabay

Můj rok 1968

21. 8. 2023

Sešly se po letech. Naposled se viděly v létě v osmašedesátém a pak dlouho nic. Dvě odešly, jedna zůstala. Seděly v kavárně a dívaly se dolů na Prahu. Tři kamarádky.

Eva z Vidně, Eva z Ameriky a Zuzana. Zuzana z Prahy. Jako děti spolu bydlely v jednom domě v malém městě uprostřed Hané.

„Jak to tehdy bylo? Cos dělala a jak ses tady sama měla?“ zeptala se Zuzany potichu Eva z Vídně.

Zuzana se zahleděla přes koruny jabloní někam daleko, daleko. Pak začala vyprávět.

…tehdy o prázdninách jsem seděla na naší jabloni v sadu, četla jsem si a jedla zelený jabka.Určitě se pamatujete, jak byly vždycky strašně kyselý. Čekala jsem, až se obě vrátíte od moře. Na návštěvu k nám přijeli Walter, Mayde a malá Mette Rasmussenovi z Dánska, co jsme se s nimi skamarádili rok předtím v Jugoslávii. Tak jsem musela z toho stromu slézt a jezdit po vlastech českých. No jo, bylo to fajn, ale stejně jsem se těšila zase domů a na to, jak si budeme spolu hrát, až přijedete od toho moře.  Než Rasmusenovi odjeli, tak ten poslední večer si dospělí dlouho povídali a já jsem jim tehdy moc nerozuměla. Bavili se o politice a byli smutní. Walter varoval před ruskou armádou, tvrdil tehdy, že to dopadne s námi špatně. Měl, jak se ukázalo, pravdu.

No a pak jsem se jednou v noci probudila a všichni jsme poslouchali rádio a brečeli jsme. Přijeli Rusáci…Rusáci přijeli, ale vy, holky, jste se pořád nevracely.

Čekala jsem každý den, měla jsem jen svého kocoura a číst jsem už ani nemohla. Bylo mi smutno a úzko. Pak bylo září a začala škola. Tatínek mi řekl, že se už nevrátíte, že jste obě zůstaly s rodiči venku.

Nechtěla jsem jíst, nechtělo se mi žít. Ležela jsem čelem ke zdi, měla jsem horečku a táta poznal, že je zle. Tak mě poslali do ozdravovny. Přivezli mě tam o pár dnů později, než přijely ostatní děti. Byla jsem malá, hubená a nešťastná. Ačkoliv nás bylo na pokoji  devět holek a já byla  nejmenší, udělala mě vychovatelka vedoucí pokoje a kladla mi na srdce, že se musím o ostatní dobře starat. Děti v ozdravovně byly většinou ze sociálně slabých rodin a ozdravovna byla pro ně ráj. Ve škole jsem zase pomáhala dětem s češtinou a dějepisem. Prostě se mě snažili všichni zaměstnat a ono to pomáhalo. Tehdy jsem to nechápala, ale dnes vím, že to byla jediná možnost, jak mě z toho dostat. Abych se mohla starat o jiné děti a zapomněla na svoje trápení.

Paní učitelka mě měla ráda a dokonce mě posílala do svého bytu pro knížky. Cesta do vilky vedla přes park a paní učitelka v ní měla malý byt v podkroví. Když jsem tam byla vyslaná podruhé, odvážila jsem se nakukovat i do skříní a pamatuju si, že jsem si zkusila malý klobouček. Měla jsem kudrnaté vlasy, tak mi ten klobouček na nich nechtěl držet jako paní učitelce. 

Pak mi asi po týdnu přišel balík z Dánska. Představte si, Rasmusenovi mi poslali dvě barbíny a k tomu hromadu oblečků! Celá ozdravovna si s nimi hrála, učitelky a vychovatelky si panenky půjčovaly a měly byste je vidět. Všechny holky, malé i velké, byly šťastné.

Když jsem se vrátila po dvou měsících domů, byl už konec listopadu. Jabloň neměla listí; nic překvapivého, když byl listopad, ale mě to zaskočilo. Nemohla jsem se v její koruně schovat…

Přibrala jsem dvě kila a brečela jsem už jen v noci. Pochopila jsem, že se vás nedočkám. Přestala jsem čekat a přestala jsem doufat…

Zuzana zvedla hlavu a utřela si oči. 

„To jsem vůbec nevěděla,“ hlesla Eva z Ameriky a Eva z Vídně jen přikývla. Oběma tekly slzy a všechny tři pak jen tak seděly, držely se za ruce a bylo jim teskno. Pochopily, že jim ty ztracené roky nikdo nevrátí, že jim tehdy předčasně skončilo dětství. Ještě dlouho mohly všechny tři sedávat na staré jabloni a být jen tak spolu...

Dodnes mám husí kůži, kdykoli si na srpen 68 vzpomenu.

 

 

 

 

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Smutné časy, každé násilí v každé době krutě poznamená osudy lidí.
Dana Puchalská
Měla jsem taky pár kamarádek z dětství, které jsem už v září 1968 neviděla. P. S. Ale díky internetu jsem s jednou,co žije v USA v kontaktu.
Alena Švancarová
Když končí film Pelíšky,tečou mi slzy.Mnoho lidí se už nikdy nepotkalo.
Mirka Nulíčková
Smutný, smutný... Byla jsem starší, před sebou ten den odjezd na chmelovou brigádu ... Kamarádka emigrovala s maminkou až o 2 roky později ... Popravdě - já vnímám jako nejtěžší, nejblbější, nejhorší období až to, které následovalo po Palachovi. Ale 21.srpen to zavinil!!!
Jiří Dostal
:-) Takže každý po svém: jsem zřejmě šťastný člověk, co kdejaký průser chápe jako šanci pro změnu. Dětské smutky kvetou dospělostí ... možná a někdy? :-) Hlavně nesrovnávat s dneškem, jsme přece o padesát pět roků dál... :-)
Daniela Řeřichová
Ano, napsala jste to působivě, byly poraněné dětské dušičky, byly roztrženy rodiny a ten ztracený čas se nedá vrátit. Můj bratr zůstal po studiích v Německu, viděli jsme se až po dvaceti letech. Maminčin stesk a výslechy v Bartolomějské se podepsaly na jejím zdraví.
Otakar Vagner
Před 55 lety jsem byl na letním soustředění dětského pěvěckého sboru. Náš sbormistr slavil z 20. na 21. 8. své narozeniny. Bylo zvykem každoročně, že jsme se probudili před půlnocí a s různými zpěváckými legráckami šli přát. Kuchařky k tomu připravovali zákusky a do jedné se slavilo...Ráno nám to dospělí co měli tranzistorové rádio, šetrně (byli tam i předškolní děti) oznámili. Že kolem Postupic jezdila pásová vozidla, to bylo jediné, co nás rozrušovalo. Potom přišel předčasný odjezd do Prahy a...a spadli jsme do toho rovnýma nohama! Odchod kamarádů do zahraničí ve větším městě nebyl tak patrný jako v malém městě. Přesto dokážu dnes zpětně pochopit, co to asi pro Tebe znamenalo.
Eva Kopecká
Den okupace mě zastihnul u prarodičů na vesnici. Šly jsme ráno jsme s babičkou do místního konzumu nakoupit. U plotu v ulici stála sousedka a tvářila se vážně. Ona měla televizi, my ne. Po krátkém rozhovoru babička doběhla zpátky pro víc peněz. V obchodě bylo hodně lidí, kupovali všechno, hlavně trvanlivé potraviny a mluvili o válce. Bylo mi osm a nic jsem nechápala. U našich ve městě někdo napsal velkými písmeny na silnici...VRAŤTE NÁM DUBČEKA ....
Zuzana Pivcová
Mnoha lidem se naráz změnil život a přišlo odloučení sotva dospělých dětí od rodičů na mnoho let, někdy navždy. Vybavím si to vždy na konci filmu Pelíšky, kdy je mi pokaždé dodnes smutno.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA