Přání je, ráno se probudit s báječným pocitem, že si mohu uspořádat den podle sebe. Nic moc vlastně nemusím a mnoho ještě můžu. Pak sedím s bílou kávou u počítače a nahlížím, co se ve světě děje; válka bohužel nekončí, počasí si libuje v extrémech; zkrátka moc radostného ve zpravodajství není.
Zbývá promyslet, co dneska uvařit, případně se vydat na nákup. Chodím přes park a to je přísun krásy pro oči, stačí se jen dívat. Stále je co objevovat, i když už dost pamatuji a často vzpomínám na staré příběhy, s vděčností za každý den, který je mi ještě dán.
Mám pět vnoučat a dvě pravnoučata. Dvě vnučky hrají v amatérské kapele, pustím si jejich nahrávku a prožívám radost, o to větší, že umění hrát na hudební nástroj mi nebylo dáno. Nejmladší vnučka ráda sportuje, chodí do plaveckého oddílu a byla vyslána na závody, kde se utkaly mladší žákyně z různých krajů. Vybavily jsme ji kromě svačiny i "radou", aby ze začátku šetřila síly na závěr závodu. Skončila na posledním místě, když dala na naše babičkovské rady, zatímco ostatní závodnice plavaly hned od startu na plný plyn. Vzala to v pohodě, a neprozradila, kdo jí tak "dobře" poradil.
Ne častou, ale o to milejší zábavou, je možnost výletů za poznáním, houbařením či sběrem borůvek; jen záda už pří ohýbání protestují a bolí...V létě sbírám byliny, vařím si z nich čaj a na sobě zkoumám, zda jsou léčivé či ne. Zatím žiju, jsem na světě ráda, a tak používám jen rostliny už generacemi prověřené.
Život je krásný dar, ke štěstí jsou důležité dvě věci - najít si správného životního partnera, a povolání, ve kterém dokážeme být dobří a taková práce nás pak těší, když už v ní musíme trávit tolik času. Ostatní už přijde skoro samo.