Byl z toho průser a utržil jsem výprask od otce, kterému jsem udělal ostudu. Byl kovaným komunistou.
Začal rok 1968. Já měl sice 14 let, ale pozitivní změny jsem chápal a těšilo mě to. Hodně jsem četl, přemýšlel. Nešlo mi například na mysl, proč KSČ má vedoucí úlohu, když přece ze zásady je politika stran soutěž. Cenzura a různé povinné akce, kterých jsme se museli účastnit, mi vadily.
V červnu 1968 vznikl manifest „2000 slov“. Sepsal je spisovatel Ludvík Vaculík. Jednalo se o kritiku vývoje společnosti, kterou podepsali významné osobnosti i obyčejní lidé. Sdělovacími prostředky se rozjela podpisová kampaň. Davy lidí vyjadřovaly svým podpisem podporu změnám, které nastaly. Také rodiče se změnami tehdy souhlasili.
Otec s maminkou tehdy pracovali v zemědělství ve Šlechtitelské stanici, kde se inovovaly kulturní rostliny. Tam na dvoře statku jsem byl svědkem horlivé debaty zemědělských dělníků. Z hloučku se spontánně ozývalo: „Jedem, jedem to podepsat. Je to správné“. Nastartovali traktory a rozhodli, že manifestačně tento akt stvrdí podpisem. Zatahal jsem otce za rukáv: „Pojedu s vámi.“ „Jsi ještě dítě.“ „Vím, o co se jedná. Nejsem malý kluk!“ "Dobře, tak si přisedni". Pyšně jsem seděl nad velkým kolem tohoto zemědělské stroje a můj podpis se skvěl vedle dospělých. Svou občanskou povinnost jsem si poprvé v životě splnil.
Nakonec změny zatrhla okupace. Také otec se nechal zmanipulovat, že to byla kontrarevoluce a vrátil se k tvrdému jádru KSČ. Já jsem se s ním potom mnohokrát pohádal. Argumenty na něho neplatily. Třeba povídám: „Rusi deklarují, že jsou zde dočasně, tak proč se tu ještě roztahují? Proč má mít patent na rozum jedna strana? Proč nemůžeme cestovat po světě a svobodně si říkat své názory? Věřil pamfletu „Poučenímu z krizového vývoje“. Opět z něho byl zapálený člen strany, který věří svému náboženství. U něho to byl světový názor, který si tvořil na základě zničující války. Myslel si, že se lidé budou mít v komunismu lépe. Preferoval socialistický způsob práce. Odfláknout si 8 hodin práce ve fabrice, než dřít u otce živnostníka. To chápu, ale mě nepřesvědčil.