Jak jsem jel na traktoru podepsat 2000 slov
Ilustrační foto: Pixabay

Jak jsem jel na traktoru podepsat 2000 slov

7. 8. 2023

Již jako dítěti se mi příčilo, když mi někdo něco nakazoval. Vzpouzel jsem se, když jsem měl něco nařízeno či to bylo povinné. V 11 letech jsem zkoumal, jestli je organizace Pionýr dobrovolná. Zkoušel jsem vystoupit.

Byl z toho průser a utržil jsem výprask od otce, kterému jsem udělal ostudu. Byl kovaným komunistou.

Začal rok 1968. Já měl sice 14 let, ale pozitivní změny jsem chápal a těšilo mě to. Hodně jsem četl, přemýšlel. Nešlo mi například na mysl, proč KSČ má vedoucí úlohu, když přece ze zásady je politika stran soutěž. Cenzura a různé povinné akce, kterých jsme se museli účastnit, mi vadily.

V červnu 1968 vznikl manifest „2000 slov“. Sepsal je spisovatel Ludvík Vaculík. Jednalo se o kritiku vývoje společnosti, kterou podepsali významné osobnosti i obyčejní lidé. Sdělovacími prostředky se rozjela podpisová kampaň. Davy lidí vyjadřovaly svým podpisem podporu změnám, které nastaly. Také rodiče se změnami tehdy souhlasili.

Otec s maminkou tehdy pracovali v zemědělství ve Šlechtitelské stanici, kde se inovovaly kulturní rostliny. Tam na dvoře statku jsem byl svědkem horlivé debaty zemědělských dělníků. Z hloučku se spontánně ozývalo: „Jedem, jedem to podepsat. Je to správné“. Nastartovali traktory a rozhodli, že manifestačně tento akt stvrdí podpisem. Zatahal jsem otce za rukáv: „Pojedu s vámi.“ „Jsi ještě dítě.“ „Vím, o co se jedná. Nejsem malý kluk!“ "Dobře, tak si přisedni". Pyšně jsem seděl nad velkým kolem tohoto zemědělské stroje a můj podpis se skvěl vedle dospělých. Svou občanskou povinnost jsem si poprvé v životě splnil.

Nakonec změny zatrhla okupace. Také otec se nechal zmanipulovat, že to byla kontrarevoluce a vrátil se k tvrdému jádru KSČ. Já jsem se s ním potom mnohokrát pohádal. Argumenty na něho neplatily. Třeba povídám: „Rusi deklarují, že jsou zde dočasně, tak proč se tu ještě roztahují? Proč má mít patent na rozum jedna strana? Proč nemůžeme cestovat po světě a svobodně si říkat své názory? Věřil pamfletu „Poučenímu z krizového vývoje“. Opět z něho byl zapálený člen strany, který věří svému náboženství. U něho to byl světový názor, který si tvořil na základě zničující války. Myslel si, že se lidé budou mít v komunismu lépe. Preferoval socialistický způsob práce. Odfláknout si 8 hodin práce ve fabrice, než dřít u otce živnostníka. To chápu, ale mě nepřesvědčil.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdeněk Folvarčný
„Již jako dítěti se mi příčilo, když mi někdo něco nakazoval. Vzpouzel jsem se, když jsem měl něco nařízeno či to bylo povinné.“ V tomto jsem s vámi na tom stejně i v dospělosti. K manifestu 2000 slov jsem se dostal na sociálním zařízení pro manuálně pracující. K potřebnému úkonu tam nalezl nepoškozený výtisk Rudého práva. Ten manifest jsem si přečetl pozorně kompletně celý, na rozdíl od většiny spolupracovníků, kteří měli své starosti a nezaujalo je to. Po návratu na pracoviště jsme byli svolávání k mistrovi do jeho kanceláře. Nechtělo se mi, potřeboval jsem dohnat ztracený čas v úkolové mzdě, tedy nejdu. Musíš, je to povinné! A proč? Že máme něco podepsat. Když povinně podepsat, tak to bude asi o bezpečnosti práce, tak přijdu o chvilku později. Ne, musíš hned, všichni už to podepsali, tak dělej! Tak se ptám těch odcházejících. Že jenom podpis do společné listiny na podporu. Ne nečetli jme to, je to moc dlouhé. Ale já to četl celé, ale proč hned a povinně? Ať je to cokoliv, nesnáším slovo musíš a povinně. Tak jsem se sám vyobcoval z kolektivu soudruhů na společném díle pracujících, stejně smýšlejících, jenom více ochotných.
Lenka Kočandrlová
V r. 1968 mi bylo 13,byla jsem na návštěvě u tety. Hned ráno nám (mně a sestřenici) teta řekla,že jsme okupovaní a je válka.Začala jsem brečet,že už se nedostanu domů a neuvidím rodiče a sourozence....Odpoledne jsme šly zírat na ruskou kolonu,tam mi přejeli nohu,byla jsem v nemocnici asi týden,pak se sádrou,domů jsem se dostala někdy druhý týden v září....Co se týče pionýra,tak tam někdy v 5. třídě brali kromě propadlíků každého a zvláště ty,co se učili dobře.Já tam nechtěla,ani na slibu jsem nebyla, tak mi dali šátek,odznak a legitimaci později jen tak do ruky ,a bylo. Na schůzky jsem nikdy nechodila,neboť byly v den ,kdy jsem měla hudebku a ta se platila,takže máma řekla,že na pionýra zkrátka chodit nebudu. Nikdy z toho problém nebyl, ani z toho,že jsem nešla do SSM. Moji rodiče byli tzv. bezpartijní,jak se tehdy psalo do dotazníků.
Jana Jurečková
21. srpna 1968 byl slunný den. Měla jsem 10 let a opatrovala jsem bratra, který spokojeně v kočáře třepal nožkama. Trochu jsem mu záviděla. Po cestě jezdily ruské auta, jela celá kolona. Ale nějak mě to nezajímalo a vůbec jsem ty události neprožívala. Díky za hezké vzpomínky.
Petr Dvořák
V r. 1968 mi bylo 13 let a popravdě mě zajímaly úplně jiné věci, než byl nějaký obrodný proces nebo podpis nějaké politické deklarace. Tím neříkám že jsem události nevnímal, to prostě nešlo. Ale skutečně poprvé jsem se o politiku začal zajímat až 21. srpna ráno, kdy jsme místo na výlet po Slovenském ráji, kde jsem byl s rodiči na dovolené, museli sbalit kufry a vrátit se domů.
Vladimír Mrázek
Poněkud tendenční příspěvek o správné politické orientaci.
VANDA Blaškovič
Nepřesvědčil? A do KSČ jste vstoupil nebo ne?
Vladimir Hlavin
Tak nějak článek o ničem

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.