Bylo to 12. května v době covidu a já ráno musela na krev, večer jsem se o tom zmínila manželovi a on mě ráno v pět budil, že prý jsem chtěla vstávat, že jdu k doktorovi. No to jo, ale až na půl sedmou! Vykopala jsem se z postele až na poslední chvíli s tím, že si jen vyčistím zuby a jedu, ale ouha!
Hned ráno mě rozbrečel kocour Bambucha. Seděl v chodbě a žral vlaštovku, hajzl jeden. Ona chudinka se sem vrátila až z Afriky, aby jí ten namyšlenej arogantní tlusťoch sežral. A všude byla spousta peří. Pokusila jsem se to uklidit, ale zamést to nešlo, peří pořád lítalo... No trochu jsem to uklidila, vyčistila si ty zuby a letěla k autu, abych to stihla. Ovšem v noci pršelo a pak do rána mrzlo a auto bylo celé v ledu. První z ledových mužů prostě dorazil úplně přesně. Pankráci, co mi to děláš? Přední dveře mi za boha nešly otevřít. Musela jsem do auta vlézt zadníma dveřma a přes sedačky, docela hezky jsem si to vevnitř všechno okopala. Přední dveře totiž přimrzly, nešly otevřít a já měla strach, že utrhnu kliku. Tak jsem se tam propasírovala zezadu, ramenem vyrazila dveře a šla škrábat okna. Než jsem dojela z kopce do první vesnice pod námi tak všechno rozmrzlo a nikdo by mi tu anabázi nevěřil.
U doktora to taky bylo veselé, sestřička mi ne a ne najít žílu. Vypadala jako mimozemšťan. Měla plášť až na zem, rukavice, roušku a plexisklovej štít. No a jak byla takhle vymóděná, asi houby viděla a v rukavicích jí to moc nešlo a nemohla mi najít žílu. Pochopí to někdo? Chachacha ... Mně nemohla najít žílu - mně, která chodila leta dávat krev na separátor a měla napíchnuté obě ruce, protože z jedné mi krev brali a do druhé mi tu, z které už si odstředili krevní destičky vraceli. A v životě se mi nestalo, že by mi nenašli žílu napoprvé. A teď mě tam ten Marťan mordoval, nejdřív z levé ruky, pak z pravé ruky a nic Tak se vrátila na levou a mě už to nedalo a s úsměvem jsem jí řekla, že se omlouvám a nechci jí do toho kecat, ale že tu zaručeně správnou žílu mám uprostřed levé ruky a ne někde ze strany, kde se jí snaží najít. Tak mi zabodla jehlu tam a najednou to šlo. Omlouvala se mi, ale mě to zase tak moc nevadilo, spíš mi jí bylo líto. Jen jsem se smála a řekla jsem jí, že za měsíc mě tam má znovu, protože budu potřebovat odběr před kontrolou na onkologii. Tohle byl odběr před kolonoskopií, na tu jsem měla jít v úterý a vůbec jsem se na to netěšila.
V pátek ráno jsem si dojela pro výsledky krve a do knihovny. U doktora to proběhlo celkem rychle a bez problémů. V těch dlouhejch pláštích, rukavicích a štítech byli fakt srandovní, vypadali oba se sestřičkou jako kdyby k nim přišla na návštěvu nějaká mimozemská civilizace a oni měli strach, jestli je něčím šíleným, co ještě na světě nikdo nikdy neviděl, neinfikuje. V knihovně to taky, až na tu povinnou desinfekci rukou a roušku na hubě šlo. Vypůjčila jsem si Šifru mistra Leonarda, Anděly a démony a ještě další dvě podobně tlusté knížky, aby mi to dlouho vydrželo.
A bylo pondělí - úkol pro tento den byl NEŽRAT !!! a večer se vykadit z podoby. Ráno jsem mohla posnídat jogurt bez pečiva a v poledne čistý vývar. Jogurt jsem si ráno dala ale tu polívku už ne. Vzala jsem si knížku a lehla si u bazénu. Jak mohlo minulý týden ještě po ránu mrznout, když teď už bylo horko jako v půli léta? Když čtu tak nic nevnímám, nemám hlad a čas mi rychle ubíhá. Povalovala jsem se tam do 5ti hodin a docela hezky jsem si spálila záda. V pět jsem si namíchala první dávku projímadla, vypila jí a s dvoulitrovou lahví vody odešla "do hory", jak říkával strýc Josefína když šel nahoru do lesa. Bylo to hnusné, jako kdybych pila ústní vodu Listerin, chvíli se mi zdálo, že budu spíš zvracet. Ale zdání klame... Asi tak dvě hodiny jsem strávila v lese, zcela nekontrolovatelně se vyprazdňující a celá ta akce mě jen utvrdila v tom, že druhou dávku si můžu dát jedině v sedě na záchodě a to teda až po tom, co vypadne manželův kamarád, který u nás - jako ostatně každé pondělí - seděl v kuchyni. V devět tam ještě pořád byl já už potřebovala vypít druhou várku. Měla jsem pocit, že už snad od nás nikdy neodejde... Odešel asi v půl desáté a já mohla začít. Fuj. Ještě v půl dvanácté jsem seděla na záchodě a spát jsem odcházela s kbelíkem. Přece jen je to dolů po schodech děsná dálka.
Ačkoliv jsem měla pocit, že to nezvládnu, protože ještě v úterý ráno ze mě tekla žlutá voda, dojela jsem pohodě, auto jsem nechala u Kauflandu, došla si tam na záchod a pak se pomalu přemístila k náměstí k pani doktorce. Sídlí v Jezuitské ulici v průchodu, našla jsem to celkem snadno. V čekárně jsem byla s rouškou sama, ale musela jsem počkat až odejde z ordinace předchozí pacient. Celá akce proběhla celkem dobře, oblbovák jsem s díky odmítla, měla jsem obavy kvůli tomu že jsem jela autem, ale dalo se to. Teda nebylo to úplně příjemné, ale jsou horší věci. Sestřička se divila, že tu injekci nechci, že prý ostatní se jí přímo dožadují už od dveří. No každej jsme nějakej, že? Paní doktorka mi odstranila 3 polypy, jeden prý nebyl úplně malý, ale s tím problém nebyl. Jeden menší dost krvácel a tak mi tam musela zacvaknout nějakej hemoclip. V 10.25 už jsem zase seděla v čekárně a čekala na zprávu pro obvoďáka. Pozadí mě teda z toho "vyprázdnění z podoby" pálilo ale to bylo asi tak všechno. Žádná hrůza myslím, že z "druhé strany" by mi to vadilo víc .Vzhledem k tomu, že mi paní doktorka uďoubla ty polypy, měla jsem ten den jenom pít a od středy jíst 5 dnů jogurty a šetřící stravu a hlavně být v klidu, žádná fyzická aktivita prý není žádoucí. Asi abych ten klip hned nevyhnala ven. A já se tak těšila, že si cestou domů v Kauflandu koupím dvě grilovací tyčky a kaiserku a hned to v autě zbouchám...
No a pak už jsem jenom čekala, až budou výsledky z histologie, a doufala, že to bude v pohodě. Bylo.
