Pozdravit staršího neni ostuda a pustit v metru sednout už vůbec ne

Pamatuji se, jak mě poprvé pustila mladá dívčina sednout. Docela to se mnou upřímně řečeno zamávalo. Do té doby jsem si naivně myslel, jaký že jsem to zachovalý štramák, kterému by nikdo ten pokročilý věk nehádal. Bohužel, od té doby jsem si již zvyknul a nabídnuté místo s povděkem přijmu. Jen mám takový pocit, že naše generace byla v tomto smyslu vychována lépe. Pustit staršího sednout bylo naprosto automatické. Dneska nastoupíte do tramvaje nebo autobusu a omladina sedí, čučíc zaujatě do mobilu a nevnímá okolí. Ale nevím, zda to není jen neobjektivní pohled starší generace na mladé. Nám taky za našeho mládí starší říkali, kam že to svět spěje, že oni takoví nevychovaní nebyli, kdoví co z nás vyroste atd. Dnešní mladí to budou říkat o svých mladých, to už je běh života. No, teď mě napadá, když vidím, kam se svět řítí, jestli ti naši starší neměli kus pravdy. Kam jsme to dopracovali my, kteří jsme od nich převzali tu pomyslnou štafetu? Možná by nám jednu lískli...

Občas jedu MHD a zatím mám jen dobré zkušenosti. Několikrát mi mladí lidé pustili sednout. Horší je to když řídím auto, tak se občas stane, že někteří mladí řidiči neradi používají blikače při odbočování nebo nedávají přednost tam kde mají.

Ve velkých městech je to jiné, anonymní. Na vesnici v převážné většině děti zdraví i dospělí. S MHD nemám zkušenosti.

Musím konstatovat, že jsem měla asi velké štěstí na sousedy v domě. Nejprve na Vinohradech, pak ve 2 panelových domech na Praze 11 - Chodově . Horší to bylo v MHD, to zná asi každý. Naštěstí už je to za mnou. Moc to chování nechápu. Pamatuji si, Jak jsem jako školačka dojížděla s ostatními spolužáky z vesnice do městské školy. A už tehdy jsem se za pár dětí styděla. Ale tehdy ještě bylo běžné, že takové nevychovance kdokoli z dospělých poučil o tom, jak se mají chovat. Tehdy to fungovalo pokaždé.

V našem domě patřím k nejstarším, ale nemám problém pozdravit i ty nejmladší. Díky tomu časem začnou zdravit i ti nejotrlejší nezdvořáci bez ohledu na věk.

Smutná pravda. A bude hůř. U nás v paneláku zdraví sotva polovina lidí a to patřím k těm nejstarším.

Chtěla jsem dát plný počet hvězdiček za bezva článek, ale nějak mi to na mobilu nešlo, tak hlásím, že jich má být pět.

Děkuji. Zde v malém jihočeském městě děti překvapivě zdraví. Po letech v Praze jsem na to zpočátku koukala a hledala důvod, proč. Pak jsem zjistila, že pozdraví i mnozí mladší dospělí. Proč? Vždyť se neznáme a nic ode mě nechtějí. Zkrátka jsem tu začala bydlet a jsem starší.