Vy i já jsme potomky těch, kteří přežili
Podědili jsme opatrnost našich předků. Je v našich genech a dál na nás dává pozor. Za to si ale vybírá svou daň. ÚZKOST! Určitě i vy jste se s ní setkali, protože je přirozenou součástí naší biologické výbavy stejně jako hlad nebo únava. Vybafne-li na mě neochotná úřednice, vždycky zažívám stres. Mám se nahlas ohradit nebo se ovládnout a zachovat klid? Ale nejvíc ze všeho se mi chce zdrhnout. Pokud si ale jen vzpomenu, že až zase půjdu na úřad, určitě tam bude ta protivná úřednice, přestanu se cítit dobře. Ve skutečnosti se mi nic nestalo. Slunce dál svítí a kytky kvetou. K čemu mi je ten nepříjemný pocit, který nazývají úzkostí? Neudělala příroda zbytečnou evoluční chybu?
Psychiatr Anders Hansen nabízí na úzkost nový pohled, a to ze širší biologické perspektivy. Podle něj jsou naše pocity úzkosti normální. Někteří lidé mají obranný mechanizmus obzvláště silný a prožívají větší úzkost, než jiní. Tam patřím i já. Mnozí jiní mají obranné mechanizmy slabší, úzkost je tolik neomezuje, ale jednu věc máme všichni společnou – prožíváme více úzkosti, než bychom chtěli. Jakmile ale přijmeme, že úzkost je tu proto, aby nás „chránila“, může nám připadat méně hrozivá. Čím více se dozvíme o příčinách, proč prožíváme úzkost, tím více k sobě můžeme být laskavější.
Kdyby naši předkové nevyužívali svou úzkost, ani vy ani já bychom tu dnes nebyli. Vnitřní varovné systémy je udržovaly v neustálé pohotovosti, protože ti, kteří se preventivně připravovali na možnou katastrofu, měli větší šanci na přežití, než ti, kteří klidně seděli u ohně a užívali si přítomný okamžik. V přírodě se vše odehrává podle principu „něco za něco“. Naše náchylnost k úzkosti je z 50 % podmíněna geneticky (jsme potomci těch, co přežili), a tak budeme pravděpodobně vnímat svět jako nebezpečnější, než ve skutečnosti je. Když pochopíme, že úzkost může být ve skutečnosti jen projevem toho, že náš mozek pracuje správně, může se nám dost ulevit. Spíše je divné, že by mohli existovat i jedinci, kteří úzkostí netrpí a zatím žijí...
Beru to tak, že úzkost je odvrácená strana předvídavosti. Čím více nebezpečných scénářů si dovedu představit, tím více se obávám těch, které bych opravdu nikdy nechtěla zažít. Dělám všechno možné, abych jim předešla, i když jsou jen málo pravděpodobné. Říkám tomu plán B – co se stane, když.... Možná je to cena, kterou my lidé platíme za svoji od předků zděděnou inteligenci?
Máme se před úzkostí chránit nebo ji přijmout?
Naše pra-pra-pra-rodiny měly tisíckrát víc důvodů cítit se bídně, ale „nenosilo“ se mluvit o špatných pocitech jako o něčem, co k životu patří. I v nedávných dobách mého dospívání jsem o temných myšlenkách moc neslyšela. Bylo to špatně? Úzkost přitom není problémem jen naší současnosti. Už Epikuros (4. stol před n.l.) popsal pocity podobné úzkosti, stejně tak Cicero, Seneca, i jiní. Úzkost existuje jako lidstvo samo, jen se změnil způsob, jak ji přijímáme a v čem je pro nás výhodná. Sigmund Freud v dobré víře označil úzkost za důsledek našich nepříjemných vzpomínek z dětství. Začalo se na ni pohlížet jako na něco chorobného, co je třeba léčit, ale současné psychologické výzkumy jeho teorii nepotvrzují. Freudovi jistě nelze upřít zásluhu na tom, že lidé začali otevřeně mluvit o svých nejniternějších pocitech. Díky současné vědě ale přicházíme o iluzi, že se úzkosti můžeme zcela zbavit.
Vím, jaké to je, když úzkost obsadí celé myšlení. Před několika lety jsem intenzivně řešila, zda utéci před manipulativním chováním šéfky do předčasného důchodu? Nebo mám zatnout zuby a posledních pár měsíců to s ní vydržet? Nebo je lepší prásknout dveřmi a skončit na pracáku? Přece jen šlo i o peníze, respektive o výši mého budoucího příjmu prostřednictvím důchodu. Cítila jsem velké ohrožení sebe i své rodiny, ale nemohla jsem zvolit radikální řešení, jako by to zřejmě udělal můj pra-předek. A plán B říkal, když to vydržíš TEĎ, budeš se mít lépe POTOM. Dostala jsem mnoho dobrých rad typu: „vykašli se na ni; když nejde o život, jde o h...; ty s tím naděláš; tak se nech vyhodit a dostaneš odstupné...Všichni mi uměli poradit. Nebyl to jejich život. V dobré víře ale dosáhli jen toho, že jsem o svých problémech přestala mluvit, protože mi nepomáhali. Když už jsem nemohla ani spát, sebrala jsem odvahu a šla jsem za svým praktickým lékařem. Původně jen pro prášky na spaní. Nevyptával se, co se stalo, jen mi naslouchal a najednou, jako když se protrhly stavidla. Pak stručně shrnul, že potřebuji pomoc. Okamžitě se mi ulevilo. Našli jsme spolu řešení, jak dostat úzkost pod kontrolu a to zafungovalo. Výsledek naší spolupráce se brzy dostavil a stále trvá. Už jsem v důchodu, ale ještě pracuji a těším se z toho. A moje bývalá šéfka? Ani nevím, kde ji boží mlýny semlely.
Takže když se ocitnu na opačné straně a s důvěrou si mě vybere člověk, kterého úzkost zahlcuje, vyslechnu ho s laskavostí. Opakovaně. A pokud chce dokonce pojmenovat předmět/téma svého trápení, přemítání a těžkosti udělat důležité rozhodnutí, proč váhá a jak své názory neustále mění, poslouchám pozorně. Nehodnotím. Místo komentáře: „Ale ty pokaždé říkáš něco jiného, rozhodni se konečně a uleví se ti!“, si znovu a znovu vzpomenu na svou zkušenost. Rada mé prababičky, která se traduje v naší rodině, ji jen podtrhuje: „Když máš nutkání vyslovit nevyžádanou radu, raději se napij vody!“ Sama totiž dobře vím, že onen člověk nepotřebuje rádce, ale spřízněnou duši.
Úzkost tu s námi bude dál a to, že se občas cítíme pod psa, je v biologickém pořádku. Aktivuje v nás opatrnost, nutí nás předvídat a předcházet situacím, které by naši rodinu mohli ohrozit. Ano, bylo by krásné jen tak sedět u ohně a užívat si přítomný okamžik, chvilku to i dokážeme, ale dlouho nás odkaz našich předků v klidu nenechá. Musí nás totiž udržovat v pohotosti, abychom i my přežili a mohli jejich dědictví předat dalším pokolením.
Pokud ovšem vaše úzkost narůstá do takových rozměrů, že vás začne omezovat v normálním životě, už dál neváhejte a vyhledejte pomoc!
Podle knihy Anderse Hansena, Proč se cítíme špatně, když se máme dobře.
