V první řadě to jsou šaty. Ty musí být nejkrásnější, nejoriginálnější a hlavně obdivuhodné. Potom je místo konání, zajištění dobrého fotografa, protože fotky se budou ukazovat ještě vnoučatům. Na ženichovi se žádá, aby sehnal tu nejkrásnější kytici pro svou vyvolenou a kytičky pro ostatní dámy a dopravu včetně ozdobených aut. S tou kyticí nastal problém, protože já si přála bílé růže a ty v tuto dobu na krámě nebyly. Nakonec je bratr sehnal v soukromé zahradě známého zahradníka a přivezl mi nádhernou kytici. Svatba byla zachráněna. A samozřejmě prstýnky. Ty se vybírají dlouho před svatbou, protože tehdy nebylo jednoduché je koupit. Musely se objednat a dodat potvrzení o svatbě. Když byl zdolán i tento bod, začali snoubenci věřit, že takto krásnou svatbu ještě nikdo neměl a jsou na to hrdí. Nevěsta se těší, že už jí zítra budou všude oslovovat mladá paní a ženich se zařadí mezi muže, kteří vědí, jak se umět postarat o budoucí rodinu. Tak jsem trochu přiblížila dobu, kdy jsem se vdávala já. Je to už dávno, 3.srpna, to bude šedesát let. Manžel už dávno nežije.
Brali jsme se oba velmi mladí, mně bylo 18 a manželovi 21 let. Svatba byla na národním výboru, oslavovalo se doma, měli jsme prostorný byt ve starším činžovním domě ve středu města. Hostinu připravila moje maminka s pomocí příbuzných žen. Kromě příbuzných jsme si pozvali i pár svých kamarádů, aby starší neměli převahu.
Ten starý dům měl jednu zajímavost. V přízemí byla prodejna Masny, a ta měla k dispozici i studené sklepy na uchování masa, mrazáky nebyly ještě moc rozšířené. Protože svatba byla v srpnu a bylo to opravdu horké léto, půjčila si jeden sklípek k uchování potravin ke svatbě moje maminka. Připravená jídla se odtud nosila na stůl. My, mladí, jsme se proto přestěhovali k večeru právě do toho chladného sklípku a užívali si vlastní zábavu včetně dobrého jídla i pití, které bylo kolem nás. Byl tam s námi tehdy i osmiletý bratrův syn, kterému se to obvzlášť líbilo, protože mé mamince pak řekl: "Babi, až se budu ženit, tak u tebe ve sklepě." Moc jsme se pobavili.
My, novomanželé, jsme šli spát do vlastního bytu, který jsme si zařídili už před svatbou v rodinném domě manželových rodičů. Nábytek jsme si nechali dělat na zakázku ve Vrchlabí, kde se takový nábytek vyráběl. Nechtěli jsme sektorový, který jediný byl tehdy k mání. Dodací doba byla rok. Když nám přišel telegram, abychom si pro něj přijeli, byli jsme nadšení. Tatínek sehnal stěhovací vůz a jelo se. Byl to hezký nábytek do obývacího pokoje. Ložnici jsme dostali od rodičů - takový "Ludwík lV." Ten jsme si nechli opravit, nalakovat na bílo se zlatými dopolňky, vhodné záclony opatřila tchýně od příbuzných ze západního Německa. Byteček jsme měli hezky připravený, i s kuchyní, tu mi koupila maminka s tatínkem. Všichni svatebčané se šli na něj podívat, aby měli doma co povídat. Byla to hezká, povedená svatba.
