Cesta od maminky byla dlouhá. Nejdřív jsem plakal a moc jsem se bál. Dvounožka na mě pořád potichoučku mluvila, až jsem se trošku uklidnil. Jsem přece šlechtic a mám dobrodružnou povahu! A taky jsem moc zvědavý.
Přestal jsem plakat. Byl jsem zavřený v bedýnce se zamřížovaným okýnkem, kterým jsem se díval kolem. Bedýnku měla Dvounožka na klíně a vedle ní seděl ještě jeden Dvounožec. Všichni jsme byli zavření ve veliké krabici, dnes vím, že se jí říká auto, a kolem nás běžela krajina. Začal jsem poslouchat, co si ti dva povídají. A představte si, že jsme jeli natajnačku! Prý se vůbec nikam nesmí, všude se kontroluje, všichni mají zakryté čumáčky. Dvounožci mluvili o nějakém lockdownu a policejních hlídkách. Uvědomil jsem si, že jedu na tajnou misi někam do neznáma a začal jsem zase trošku plakat.
Vystoupili jsme z veliké bedny. Byl jsem opravdu rád, že se krajina zastavila, protože se mi už zvedal můj šlechtický žaludek.
Pak se najednou otevřela dvířka od té mojí bedýnky. Jestli si ale Dvounožci mysleli, že vylezu, tak to se tedy spletli! Přece jenom jsem se cítil v bedýnce bezpečnější. Jenže pak mě vytáhli, ale já jsem je převezl.
Schoval jsem se. Schoval jsem se tak moc dobře, že mě nemohli dlouho najít. Hned jak mě vyndali z bedýnky, ani jsem se nemusel moc rozhlížet a šup! Už jsem byl zalezlý v nejtemnějším koutě, kam vedla uzoučká dírka, že jen tak šikovný a ohebný kocourek jako jsem já, to mohl zvládnout. Volali mě, lákali na papání i hračky, ale já ani nemukl. Pochopil jsem, že už asi nikdy neuvidím maminku a sourozence, a že jsem na všechno sám.
Nechtěl jsem se jen tak vzdát, přece jenom mám modrou krev a rodokmen dlouhý jako žížala. Stýskalo se mi a zároveň jsem cítil, že jsem předurčen stát se nejen nejkrásnějším, ale taky nejstatečnějším kocourkem na celém světě.
Z deníku britského šlechtice (1)