Svatební den začal malým průšvihem, mělo pro mě přijet auto a zavézt mě ke kadeřnici. Ouvej. Auto nejelo a nejelo a čas běžel jako splašený. Sestra měla sjednanou kadeřnici u nás v ulici a tak nakonec bylo rozhodnuto a šla jsem místo ní. Měla jsem dlouhé vlasy a již nebyl čas na složitou úpravu.
Svatební zvony nám zazvonily o deváté hodině dopolední. Obřady jsme měly hned dva, jeden civilní na MěÚ v Jeseníku a vzápětí církevní obřad v našem kostele, k tomu nezbytné focení u fotografa.
Obřady přeskočím, byly stejné jako spousta jiných. Za zmínku stojí snad jen to, že manželův kamarád si na naší svatbu pořídil zbrusu nový fotoaparát, prý budeme mít spoustu krásných momentek. A protože před svatbou udělal jen pár zkušebních cvaků, momentky byly většinou rozmazané šmouhy.
Z obřadu jsme přijeli k nám domů, kde měla být nachystána svatební tabule a vonět jídlo. Kuchařka měla nějaké zpoždění, na stolech byly sice nažehlené bílé ubrusy, ale to bylo tak nějak vše. Pamatuji si, že jsme se sestrou zachraňovaly trapnou situaci a rychle chystaly příbory, talíře, skleničky. A jen jsme si mezi sebou naštvaně špitaly, co paní kuchařka dělala, že nic neudělala…
Nakonec oběd dobře dopadl, všichni se najedli do sytosti, žíznit také nikdo nemusel a svatební veselí končilo hluboko po půlnoci.
Druhý den jsem si šla do nočního stolku pro svůj dívčí prstýnek, který jsem nosila od svých šestnácti let. Ouvej, prstýnek v krabičce, kam jsem ho jistojistě před obřadem uložila, nebyl, nebyl ani vypadnutý v zásuvce, nebyl ani pod postelí… Prostě nebyl nikde. Hledala jsem ho několik dní. Byl to můj první zlatý šperk, prstýnek s červeným rubínem a já ho měla moc rád
Šel čas a prstýnek jsem oželela i když mi pořád v hlavě hlodalo, kam se mohl ztratit. Přišly jiné starosti i radosti. Čas utíkal jako voda v řece Bělé a já v kočárku hojdala své první vytoužené miminko. Byl to malý ukřičený kluk. A že uměl řvát, nejraději se projevoval tak od sedmi hodin večer do půlnoci, pak si vždy s přestávkami zdříml, aby jeho křik nad ránem nabral na síle. Bála jsem se, že je vážně nemocný a rozhodla jsem se zajít k dětské lékařce i když mi při každé návštěvě tvrdila, že kluk je zdravý jen „trochu“ ukřičený. Nejinak tomu bylo i na té poslední kontrole. Měla jsem v úmyslu zastavit se ještě v obchodě pro nějaký malý nákup. Syn zcela náhodou v kočárku spal jako andílek. V tom se ke mně přižene jedna známá, dcera naší svatební kuchařky, kterou jsem docela dlouho neviděla. Říkejme ji třeba Máňa. Chytne se kočárku a začne jásat nad spícím miminem, jaký je to krásný kluk, který se v tu ránu probudil a začal křičet na celou ulici. A já stojím jako zkamenělá a nevěřícně zírám na její levou ruku, držící rukojeť kočárku.
„Odkud máš ten prstýnek“ vyhrknu na ni. Dítě v kočárku snad vycítilo nějaké drama a ztichlo.
Máňa bleskurychle schová levou ruku za záda a předstírá, že neví nač se ptám. Strká mi před oči pravou ruku, na které má taky nějaké prsteny. A prý to má od mámy. Jenže já vím, co jsem viděla.
„Ukaž mi levou ruku!“ Stojím si tvrdošíjně na svém. Natáhne tedy váhavě před sebe levou ruku.
„To je můj prstýnek! Kde jsi ho vzala?!“ odpověď znám a Máňa ví, že já vím.
Začne koktavě vysvětlovat, že ji ho dala maminka a že ona neví, kde ho vzala. Stahuje prstýnek z prsteníčku a cpe mi ho do dlaně a taky další prstýnky z pravé ruky. Ať si je vezmu všechny, že ona netušila, že mi ho její maminka ukradla. Svůj prstýnek si nechávám, ostatní zůstanou v její natažené dlani.
V tu chvíli mi bleskne hlavou, že už vím, proč nebyla nachystaná svatební tabule, kuchařka měla jinou práci, šmejdila a hledala, co by se dalo uzmout.
"Nahlásím to esenbákům," vyhrožuji. Máňa prosí, ať to nedělám. Její máma je prý jako straka, co se blýská musí mít. Já na to, že je to obyčejná zlodějka a ona není o nic lepší když se nestydí ukradené věci nosit.
Bylo mi z toho smutno, věděla jsem, že jsem tu svatební straku chytla, ale kolika lidem udělala to samé. Byla to vyhlášená svatební kuchařka. Ten můj prstýnek byl takový malý němý svědek o lidské hamižnosti a o obyčejné zlodějně.
Je tomu víc než padesát let, co se mi toto přihodilo a co si spolu s manželem občas na tuto příhodu vzpomeneme. Z ukřičeného klučíka vyrostl úžasný člověk se srdcem na pravém místě, který vždy dává k dobrému, že si svou zlobivost vybral do jednoho roku svého života.
