Za našich mladých let jsme se snažily udržovat ve formě. Pamatuji si různé diety, často samozřejmě z dnešního pohledu směšné a nesmyslné. Ale když jsem přibrala, vždy jsem se snažila trochu shodit. Aby bylo jasno, nejsem propagátorkou trendu vyhublých modelek, naopak, v naší rodině byly vždy holky krev a mlíko. Jenže moje dcera je obézní. A to tak, že jí už dělá problém vyjít do schodů. Prakticky přestala chodit na procházky, do přírody, nesportuje. Z práce domů a naopak se přepravuje autem, nákupy si nechává domů dovážet. Víkendy tráví doma u počítače, u televize. Před časem se s partnerem rozešli a od té doby je to ještě horší. Ale není to tak, že by se trápila. Ona je na svou obezitu hrdá. Nebo to tak aspoň úspěšně předstírá.
Je součástí nějakých facebookových skupin, v nichž se tlusté ženy navzájem ubezpečují, že je třeba mít se ráda taková jaká jste. Mně to připadá jako fráze. Člověk by se přece měl snažit být lepší, pracovat na sobě, ať už jde o zaměstnání nebo o vzdělávání nebo o vzhled. Já jsem od určitého věku, když už tělo nebylo výstavní, přestala nosit tílka bez rukávů, krátké sukně, začala jsem zdravěji jíst, snažím se hýbat, chodím hodně pěšky.
Dcera naopak čím je obéznější, tím vyzývavěji se obléká. Nosí upnutá trika, vystavuje na odiv tlusté paže, dala si na ně navíc tetování. A nehýbe se téměř vůbec. Loni jsem byla u moře společně s ní a její dcerkou. Viděla jsem, že vnučka se za ni stydí. Simona totiž nosila miniaturní bikiny, které pod jejím převislým břichem ani nebyly vidět a na pláž si nosila samé sladké drinky. Večer ležela v hotelu a nikam s námi nechodila. My jsme s vnučkou vyrazily na krásnou pevnost nad přístavem, kochaly jsme se ta výhledy, další den jsme šly na jinou pláž, která byla asi pět set metrů vzdálená. Kam bych se štrachala, nač tam chodíte? To byla reakce mé dcery, když jsme ji popisovaly, co jsme viděly, jak tam bylo krásně.
Je mi to líto. Je mi líto vnučky, protože Simona jí přestala poskytovat zážitky, nikam s ní nechodí. A navíc, když vidím, co se u nich doma jí, mám hrůzu z toho, aby časem tak nevypadala i vnučka.
Nejhorší na tom je, že dcera odmítá na toto téma mluvit. Kdykoli začnu, strašně se naštve. Říká, že žije svůj život. To má pravdu, jenže já mám o ni strach a zároveň je mi líto, že se svou obezitou ochuzuje o spoustu zážitků. Ona tu dovolenou opravdu strávila jen na lehátku nebo v hotelu nebo v hotelové jídelně.
Nevím kolik váží, ale je opravdu obézní. Tvrdí, že do toho nikomu nic není a že jí to takto vyhovuje. Neustále opakuje: Mně to vyhovuje, jsem sama sebou, mám se ráda, jaká jsem. Ukazovala mi snímky nějakých XXL modelek, které prý vydělávají spoustu peněz a nikdo je nekritizuje. Připadaly mi otřesné. Mladé holky, které se sotva pohybovaly, jak byly tlusté.
Když o tom začnu mluvit před kamarádkami nebo před rodinou, všichni mi říkají, že to mám vzdát, že Simona opravdu žije svůj život, je dospělá, je to její rozhodnutí. Ale mně připadá, že to je stejné, jako kdybych měla v rodině alkoholika nebo narkomana, taky bych se přece netvářila, že to je normální, že mě to nezajímá. Někdo se zabíjí drogama, dcera se zabíjí jídlem.
Vím, že mi v tomto směru nikdo neporadí, ale mně dělá dobře, když se s tím můžu svěřit. Kontaktovala jsem už i nějaké poradny, ale tam mně samozřejmě řekli, že musí přijít ona, že bez ní mi těžko nějaké rady mohou dát. Že musí chtít ona. Jenže ona nechce. Stále opakuje, že je ve svém těle spokojená. U lékařky už nebyla dva roky a já se děsím, že jednou někde zkolabuje. Jde chvíli a funí jako by jí bylo devadesát a ne třicet šest.
Nedávno mě vnučka požádala, abych ji vyzvedla ze školy v přírodě, tedy, jestli bych pro ni do Beskyd nepřijela autem já, protože jsme plánovaly, že se pak přesuneme na chalupu. Když jsem se zeptala, jestli máma nemůže, řekla, že by chtěla, ať přijedu já. Později z ní vylezlo, že se jí děti kvůli obézní mámě posmívají. Simoně jsem to řekla. Ona na to, že to je nesmysl, že si pořád vymýšlím něco, kvůli čeho bych jí mohla kritizovat.
Když vidím, jak někteří staří lidé statečně bojují s nemocemi, s neduhami, které věk přináší a zůstávají dlouho aktivní, až se za svou dceru stydím. Je mladá, byla hezká a tak si sama sobě ničí život.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
