Stěhování je mnohdy stresující záležitost, u starších lidí to platí dvojnásob

Stěhovala jsem se 3x, naposledy před 7 měsíci, tudíž v 66 letech. Původně z rodinného domu, kde na mne bylo příliš rušno. Teď už mám konečně naprosté soukromí a klid, kdy potřebuji. To je důležité, člověk by měl být v novém bydlišti šťastný. Bez zbytečných krámů, které zatěžují prostor i duši. Chce to ale nadhled a vědomí, že důležité jsou vztahy, ne věci. Pokud k tomu přičtu ještě úsporu výdajů, není nač čekat. Mohlo by se stát, že příští rok už nebudeme mít odvahu stěhovat se a začneme se litovat. A to je špatně, kdo se pak bude bavit a přátelit s ustěžovaným člověkem? Tomu se i já raději vyhnu.

Kazdy se s vymenou velkych prostor vyporadava po svem, velky dum jsem vzdala a nelituji, kvuli zdravotnim problemum mne i manzela bychom to nezvladli, problem byl rozloucit se ze spoustou veci ale cas ukazal, ze nam nechybi.

V článku je hodně postřehů, které sám rovněž zažívám. Jediné, v čem to mám lepší je, že na bydlení sám ve velkém bytě stále mám finance. Osobně si opravdu stěhování jen těžko dovedu představit a ti, kdo to ve věku 70+ dokáží, jsou v mých očích hrdinové!

Co by ti lidé, kteří nemají odvahu se stěhovat z velkého bytu do menšího neb z velkého domku do bytu, protože už nemají nejen sílu, ale hlavně prostředky na jeho udržení měsíc co měsíc ani na opravy, co by dělali kdyby nebyly příspěvky na bydlení od státu ??? A vůbec, proč se na to spoléhají když mají potomky?

:-) Dvojnásob je málo, klíčem bývá moudrost nebo strach... :-)