Stačí tak málo, jak si zpříjemnit život, zahnat chmury a starosti

Moc pěkný článek. V poslední době mě nejvíc oslovuje violoncello a varhany. Nikdy jsem hudbu neprožívala tolik jako teď , co na ni mám konečně dost času. A v klasické hudbě je pořád co objevovat, alespoň pro mne.

Hudba naši rodinu provázela. První operní i operetní melodie jsem se naučila vnímat od dědečka, měl mnoho desek, gramofon s klikou, to bylo krásné. S maminkou jsem jezdila do Teplického divadla, které mělo svoji stálou scénu. Mě, když bylo zlé po životních ranách, zavřela jsem se s vážnou hudbou a s háčkováním. Pomáhalo. Dobrá hudba léčí, povzbuzuje,nadchne. Děkuji Jano, za krásné počteni.

Krásné počtení. Ne nadarmo je hudba jedním z vesmírných jazyků vedle matematiky. Já bych k nim přidala řeč barev. Působí na mě stejně jako hudba. Matematikou bych se moc nedomluvila.

Věrka mi připomněla sbory. Musím je přidat k mým oblíbeným. Pochopitelně Óda na radost a pak Sbor Židů z Verdiho Nabucca. Až mi jezdil mráz po zádech.

Potěšily mě vaše příspěvky. Od dětství jsou hudba a četba mým celoživotním zájmem, čímž se asi výrazně neodlišuji od ostatních introvertů. Nemám vyhraněný hudební žánr, a tak mě dokáže hluboce zasáhnout a uvíznout trvale v paměti např. árie Lenského z Evžena Oněgina, nebo z muzikálu Fantom opery skladba s názvem The Phantom of the Opera (v představení z roku 2011), stejně tak Stephan Margita v písni Jaká to nádhera, Laďka Kozderková v písni Já už vím. Je to jen nahodilý výběr a určitě, kdybych psala příspěvek za týden, byly by to jiné skladby. Co ale mohu tvrdit s určitostí, tak žádné jiné umění ve mně nevyvolá pocit blížící se euforii, právě tak, jako hudba. Některé tóny mě protnou jako laser. Přeji vám krásné léto a úžasné nezapomenutelné zážitky.

Hezké zamyšlení. Myslím, že vztah k hudbě se utváří prostředím, v jakém dítě vyrůstá. Moje maminka a babička pocházely z Litomyšle, klasickou hudbou jsme doma žili, mám ji pod kůží, přestože u mne je na prvním místě jazz. Příští týden jsem tradičně na Smetanově Litomyšli, mezi jinými mám zakoupené vstupenky na koncert Fedor Rudin hraje Čajkovského. Hudba a výtvarno jako nonverbální umění nemají hranice. Ale cestu si k němu každý musí najít sám.

Poslech hudby patří v mém životě k naprosté většině dní. V době, kdy jsem ve škole učila hudební výchovu, neměla jsem vždy možnost poslouchat jen své oblíbené skladby, avšak vedle těch, podle osnov povinných, jsem dětem alespoň pouštěla mnohé skladby z klasiky. Také jsme při hodinách hodně zpívali. V posledních třech letech jsem bohužel hudbě věnovala podstatně méně času, ale věřím, že se ještě - i v současnosti v jižních Čechách - k hudbě více dostanu. Zatím mám pořád kytaru a písničky, které se mi líbí. Navíc ještě uvažuji o nějakých "klávesách". Noty ze školy mi doma zůstaly...

Milá Jano, krásný článek... přímo povznášející! A se spoustou zajímavých informací... Na klasickou (nikoli vážnou) hudbu musí mít člověk náladu, prostor a čas. Samozřejmě pokud si chce kvalitní poslech vychutnat mimo koncertní síň či divadlo... Mám taky spoustu svých svých oblíbených kousků i skladatelů... Zrovna nedávno jsem narazila na ČtArt na skvostné provedení Carminy Burany Berlínskými filharmoniky s japonským dirigentem i sbory... Byl to nádherný noční zážitek, který jsem si mohla dopřát. Někdy je výhoda, když mají i manželé každý svou televizi... tohle by můj muž nedal... :-)

Pane Dostale, podobně jsem dopadla, když jsem vzala svého tehdy asi čtrnáctiletého syna shodou okolností také na Labutí jezero, v bláhové víře, že objeví tzv. "kouzlo nechtěného." Na otázku: "Tak co, jak se ti líbilo," následovala odpověď "Všimla sis, jak ta poslední labuť na jeviště přiskákala pozdě a po jedné noze?"

Hudbou si život moc nezpříjemňuji. Radši knížkou a hořkou čokoládou. :-) Mám ráda sbory. Od okamžiku, kdy jsem se na fakultě při semináři z němčiny poprvé setkala s Ódou na radost, je toto Beethovenovo dílo moje nejoblíbenější, nejvíc na mě působí (i díky textu Friedricha Schillera).