O vesnické hospodě
Úvodní foto Jan Zelenka - nelahozevský lobkovický zámek, ilustrace v textu Pixabay.

O vesnické hospodě

16. 6. 2023

Ve vesnické hospodě si obvykle všichni tykají, obrací do sebe půllitry s vychlazeným pivem a řeší státotvorné problémy, stav fotbalové ligy, inflační tlaky, případně stav své rodiny. Občas také i bolavé nohy a dávnou minulost, a přitom si nostalgicky říkají - jó, to byly časy!

V takové hospodě vládne rovnoprávnost. Karel, Franta, Venca, Standa, ti všichni jsou si rovni a žádný z nich není rovnější.

Ta konkrétní hospůdka našeho mládí byla vesnicky idylická. V zakouřeném šenku seděli chlapi, řešili důležité problémy a zapíjeli je kralupským Vltavanem.  Bylo to moc dobré pivo. To mohu potvrdit i odpřísáhnout. V neděli odpoledne chodili do naší hospůdky i Kralupáci. Celé rodiny.  Chodilo jich hodně, protože v  Kralupech nebyla žádná hospoda s vyhlídkou na řeku. Ta byla jen u nás. A jen asi dva kilometry pohodovou procházkou po Dvořákově stezce podél Vltavy. Kralupáci vždy obsadili vyhlídkovou dřevěnou terasu vysoko nad řekou, popíjeli turka nebo Vltavana, koukali se na tiše plynoucí Vltavu, občas i na mohutný lobkovický zámek nad tratí a poslouchali místní šraml, který vyhrával k tanci. A na malém parketu uprostřed dvora si mohli i zatancovat. Tohle v Kralupech neměli.

My jsme chodili na pivo jen ve všední den. Neděli nám, jak už jsem se zmínil, zabírali Kralupáci.

Náš hospodský pan Janáč nosil na hlavě takový zvláštní, stylový hadrový kastrůlek. Asi to má nějaké jméno, ale neznám ho. Něco podobného kdysi dávno nosíval na hlavě i hostinský Palivec z Haškova Švejka. Ta čapka se spíš podobala strakatému tureckému fezu. Ale bylo to stylové.

Pan Janáč si s naším věkem nedělal žádné starosti. Sedávali jsme na terase nad řekou, popíjeli Vltavana, i když nám bylo sotva šestnáct, a mazali jsme mariáš.

Vesnická hospoda, to je přímo pojem do Wikipedie. Má svá pravidla, své štamgasty a své kouzlo. Někdy loni, při cestě do nelahozeveské Mariny, jsem se v  té naší památeční hospůdce zastavil. Na tanečním parketu byl polorozpadlý domek pro slepice, všude nepořádek a terasa zhroucená. V  šenku sedělo pár chlapů, mně zcela neznámých, a za pultem neznámý pan hostinský, a ještě k tomu bez fezu. Pomalu jsem zase za sebou zavřel dveře, jako bych uzavřel jednu z kapitol dávného mládí. Pro jistotu jsem se podíval ještě na štít nad vchodem. Bylo tam uvedeno – Restaurace pod zámkem. Ještě že na druhé straně, vysoko nad tratí, se pořád majestátně vypíná krásný lobkovický zámek. Alespoň něco zůstalo. A protože můj věk již značně pokročil, mohl jsem si dovolit, než jsem opět nasedl do auta, utrousit tu, již velmi starou a smutně pravdivou sentenci:

Jó, to byly časy!

 

 

* * *

 

glosa Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Bohužel, už jich je pomálu, těch vesnických hospod. V dnešních podmínkách se neuživí. A což teprve zábavy za dob mého mládí? Jó to byly časy.
Alena Tollarová
Určité plus je, že hospoda na tom místě pořád je.
Jan Zelenka
Přesně tak, pane Harte. V hospodě se sehnalo vše, včetně řemeslníků, nebo jiné pomoci.
Zdeněk Hart
Krásné, milé vzpomínkové. Myslím, že takové hospody byly na každé vesnici i v menších městech. Jenomže tenkrát hostinský měl zájem o lidi a výdělek mu stačil na obživu. Byl spokojený. Nepotřeboval zbohatnout přes noc. V každé hospodě se sehnal řemeslník nebo sousedská pomoc. Život byl prostě jiný.
František Matoušek
Jó, to byly časy !
Petr Dvořák
Jak píše paní Jurečková „… šla koupit tatranky do vesnické hospody. Bylo tam nakouřeno, že jsem nic neviděla a narváno... “ tak bych ještě dodal, že ve vesnické hospodě u babičky a dědečka ty Tatranky byly značně uleželé, nasáklé kouřem, oplatek měkký, vůbec nekřupaly, ale už nikdy potom jsem tak dobré Tatranky nejedl :-)
Daniela Řeřichová
Do hospody jsem v mládí nechodila, ani moji rodiče, ale vzpomínka je to moc hezká. Návraty do míst, nám milých, bývají občas zklamáním.
Zuzana Pivcová
Ano, vesnické hospody jsou zvláštní kapitola, ale cizí člověk si tam občas připadá jako vetřelec. Ale ráda vzpomínám na dovolenou na Maltě, kdy jsem z Valetty jela místním autobusem zpět do letoviska, kde jsme bydleli. Jenže autobus zpět jen jinudy než tam do Valetty, proto se mi stalo, že jsem o 8 km přejela. Malta je naštěstí malá, ale i tak jsem šlapala po silnici mezi obcemi a pak jsem už měla velkou žízeň a chtělo se mi..., tak jsem někde zašla do hospůdky, tam sedělo jen pár štamgastů a dívali se na fotbal. Asi jsem je hodně překvapila a na toaletu jsem musela někam na dvorek a lézt po schůdkách jak do kurníku.
Jarmila Komberec Jakubcová
Hezká vzpomínka na dávné časy.
Věra Ježková
Jendo, hezká vzpomínka. Jsem ráda, že jsem s tebou v nelahozeveské Marině byla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.