I dnešní den byl velmi klidný a pohodový, stejně jako několik předcházejících dní. V práci všechno běželo tak, jak má. Zahrada u domu krásně rozkvetla a Marta měla z ní radost. Skoro každý den v podvečer ji nalákala k příjemnému posezení. Většinou si vzala knížku, ale moc toho nepřečetla. Hlavou se jí letěly nejrůznější myšlenky. Často se týkaly svatby jejího syna a Mai, která bude už za dva týdny. Jako každá matka doufala, že její syn dělá ten správný krok ve svém životě. Myslela také na aspergerku Janu, která se jí nedávno svěřila se svými problémy. Od ní dostala jen jedinou zprávu, a to radostného smajlíka. Snad tedy došlo k pozitivnímu posunu komplikovaného vtahu. Drobná vráska na čele se jí objevila v okamžiku, kdy se v myšlenkách dostala k Ladě a jejím dětem. Zprávy od ní dostávala jen občas, většinou s momentkami vnoučat. Ani z videohovoru, který si nedávno skoro vynutila, nebyla moc moudrá. Její dcera odmítla mluvit o sobě, rozhovor se týkal jen dětí. Lada jí spokojená a vyrovnaná vůbec nepřipadala.
Lehký letní déšť ji vyhnal ze zahrady do domu. Mimoděk zkontrolovala mobil ležící na stole. Měla tam zprávu od Lady. Byl to krátký a výstižný vzkaz: “ Mami, prosím, přijeď! Více v mailu. “ Pustila si počítač a s ním startovaly i její obavy. Ze zkušeností věděla, že když její dcera prosí, bývá už opravdu zle. Byla ráda, že její strach byl nakonec zbytečný. V mailu jí dcera znovu žádala, zda by nemohla přijet a pár dní a vypomáhat s provozem domácnosti. A vysvětlovala, do jaké se dostala situace. Její hospodyně podstoupila před dvěma dny neplánovanou akutní operaci a teď se zotavuje v nemocnici. A na Ladu čeká v pondělí ve firmě rozsáhlý personální audit a hned poté další etapa časově náročné náborové akce nových zaméstnanců pro nedávno otevřený provoz. Obě akce budou pro Ladu znamenat spousty přesčasových hodin.
Marta si v duchu přiznala, že na Vysočinu za vnoučaty pojede ráda. Děti už delší dobu vídala jen při videohovorech, a ty nemohou nahradit vřelé objetí. Ze své malé firmy se teď může uvolnit prakticky kdykoliv, její mladí zástupci fungují spolehlivě. A její muž to ještě v pozadí jistí. Zabalila si pár věcí na sebe, koupila několik drobností pro vnoučata a v pondělí ráno vyrazila.
Na silnicích byl normální všednodenní provoz, jela poměrně svižně a bez problémů. I tak byla ráda, když dorazila na známé místo. Vystoupila z auta, aby si otevřela bránu a mohla vjet dovnitř. Když vracela k autu, aby ho zaparkovala na zahradě, otevřenou bránou proběhla ven kdákající slepice. A hned za ní supěl evidentně rozčilený starý muž. Něco vykřikoval a šermoval rukama. Brána se za ním pomalu zavírala. Muž se vrhl za slepicí mizející v křoví. Marta s rozpaky zase z auta vystoupila, dívala se do míst, kde muž zapadl do křoví a snažila se pochopit, co se tady děje. Marně. Nedocházelo jí to. Ale bude jí to vysvětleno. Rozzlobený muž se vynořil o kousek dál z jiného křoviska a mířil přímo k ní.
“Madam, máte dvě možnosti. Buď si tu slepici chyťte, nebo rychle sežeňte novou. Copak nechápete, že když slepice běhají po zahradě, že se neotvírají vrata? A kdo vůbec jste a co tady děláte?”
“To bych se mohla zeptat i já vás. Kdo jste a co tu děláte? A co tu dělají ty slepice?” nedala se Marta.
To už ze zadní části zahrady přicházel k bráně další, mnohem mladší muž. Martě docházelo, že to je patrně přítel její dcery, ale souvislosti stejně nechápala.
“Dobrý den, já jsem Jiří Čížek a tohle je můj otec.” řekl omluvně a podával jí ruku přes bránu. Bylo to tak trochu jako ve špatné veselohře. Marta se oběma mužům také představila. A na oplátku se dozvěděla, že muži staví v zadní části zahrady nový kurník pro slepičky. Tajně, aby Lada nevěděla. Realizují přání hospodyně Jiŕiny, která je sice v nemocnici, ale už je v takovém stavu, že dokáže muže svého života i na dálku dirigovat. Proto jsou od rána na zahradě a mají v úmyslu kurník během dne dokončit. A slepice vypustili z výběhu do zahrady, aby se jim při práci nepletly pod nohama. A právě ta slepice, co vychytrale prošla otevřenou bránou a zmizela, je ta nejlepší nosnice. Jestli se Jiŕina o jejím úniku dozví, bude určitě zuřit.
Marta byla ráda, že se nakonec nějak dostala do domu a pořádně za sebou zabouchla dveře. Mechanicky zjistila stav zásob v kuchyni a sepsala si dlouhý nákupní seznam. Než vyzvedne děti, staví se ve městě na nákupu. Pak prošla jednotlivými místnostmi, ustlala dětské postele a otevřela okna, aby všude pořádně vyvětrala. Naplnila pračku špinavým prádlem a pustila ji. Na zahradu se neodvažovala, zůstala radši v kuchyni a začala vařit bramboračku. Polévka se jí bude hodit, až bude potřeba nasytit hladové děti. Zeleninu krájela mechanicky a přitom jí naskakovaly různé scénáře toho, co se tady mohlo odehrát. Hospodyně Jiřina pravděpodobně usoudila, že dětem chybí čerstvá vajíčka a nasadila Ladě do zadní části zahrady slepice. A Lada neměla sílu proti tomu protestovat. Ke dvěma slepicím postupně přibyly další čtyři, aby bylo vajíček vždycky dost. Stejně byl tenhle kout zahrady nevyužitý, chtělo to jen kousek plotu, aby slepice postupně nezničily celou zahradu. A časem i trochu větší kurník. Ten právě teď v potu tváře vyráběli oba muži Jiřinina života.
Martě se chvílemi podařilo zaslechnout úryvky jejich komunikace přes zavřené okno. "Ta díry na sloupky musí být hlubší, kopej pořádně. Neflákej se!” šéfoval otec svého syna. “Jak to držíš? Chytni to pořádně oběma rukama! Ono tě to neukousne…” ozval se po chvíli znovu nespokojený hlas zasloužilého rodiče. “Zase jsi ohnul ten hřebík! Tos neměl nikdy v životě v ruce kladivo?” pokračoval monolog staršího. “Jak to, že je tohle prkno o deset čísel kratší? Měřit snad umíš, ne?” Oponující a zprvu tichý hlas postupně zesiloval, a tak Marta měla brzy možnost si vyslechnout i Jiřího. Bylo zřejmé, že byl k této akci s kurníkem tvrdě donucen. Možná otcem, ale spíše matkou, která si jejich prostřednictvím realizovala své sny.
Opakující nářky otce nad nešikovným synem byly přerušeny bolestným výkřikem, po kterém hned následoval rachot padajících prken. To už Martě nedalo a vyběhla ven. Jiŕí stál nad hromadou dřeva a prohlížel si zkrvavenou ruku. I na holeni měl krvácející odřeninu. Jeho otec stál stranou a nevěřícně na to zíral. Prostě špatně poskládaná hromada prken se svezla a Jiří se to snažil zachránit. Svýma úřednickýma rukama bez pracovních rukavic. Asi bude dobře, že dělá realitního makléře, tam mu práce rukama nehrozí, pomyslela si Marta. Pobídla ho, aby si v koupelně vymyl zraněná místa a zatím šla hledat něco na ošetření.
Nakonec nebylo jeho zranění tak zlé, jak to na první pohled vypadalo. Holeň byla sice odřená, ale krvácení se už zastavilo. Ani poranění rukou nebylo velké, problémem však bylo mnoho zadřených třísek. Ty bude muset někdo vytáhnout. A ten někdo bude Marta, protože starý pán se nenápadně ze zahrady vypařil. Nechala mladého muže sedět v koupelně na vaně s tím, že musí najít pinzetu. A kromě pinzety přinesla i frťana koňaku. Tušila, že vytahování tolika třísek nebude procházka růžovou zahradou ani pro jednoho z nich. Ona však bude ještě dnes řídit, takže koňak byl určen pro Jiŕího.
“Já ale tvrdý alkohol nepiju.” odmítal Jiří tekuté povzbuzení s děsem v očích.
“Ze zdravotních důvodů?” zeptala se věcně Marta, překvapená zbytečnými ciráty.
“Z přesvědčení.” zněla skoro neuvěřitelná odpověď.
“Tak to jednou prostě dáte. Berte to jako umrtvení, budete lépe snášet bolest. Nepotřebuji, abyste se mi tady cukal.” konstatovala Marta a nedala mladému muži prostor pro odpor. Pak mu postupně pinzetou vytahovala jednu třísku za druhou. Z podstaty věci byla velmi blízko u něj a vnímala jak se chvěje. Rty měl pevně sevřené, s každým přiblížením pinzety přivíral i oči. Po půlhodině pečlivé práce Marta všechny ranky vydesinfikovala a značně pobledlého Jiřího vystrkala z koupelny.
“Bude nejlepší, když si tady na chvíli lehnete, než se z toho vzpamatujete. Spěchat odsud nemusíte. Já si teď zajedu na nákup, pak musím vyzvednout děti.” řekla jasně a dostatečně rozhodně, aby předešla připadnému dalšímu odporu.
Když se s dětmi vrátila, Jiří už v domě nebyl. Předpokládala, že odejde. A doufala, že ho nenapadlo řídit auto. Vnoučata jí hned zaměstnala natolik, že se přenesla do úplně jiné dimenze. Za tu dobu, co je neviděla, nejen povyrostla, ale změnilo se i jejich chování. Všechny tři děti se jí zdály na první pohled rozumnější, jaksi dospělejší a hlavně samostatné. Toník šel k večeru bez řečí zalévat zahradu, Anička šla nasypat slepičkám a pak pomáhala s přípravou večeře. A nejmenší Ema prostírala stůl a po večeři plnila myčku. Na Martu zbyla jen kontrola hotových úkolů a zahnání dětí do postele. Emě navíc přečetla pohádku před spaním.
Lada se vrátila domů hodně pozdě, děti už spaly. Byla viditelně unavená a vyčerpaná, ale oddechla, když viděla, že je doma všechno v pořádku. Nebylo jí ani moc do řeči, a tak spolu rychle probraly jen to nejdůležitější. O akci kurník se Marta zcela pragmaticky nezmínila.
Ráno všechno klapalo jako dobře seřízené hodinky. Anička s Emou připravily pro všechny ovesnou kaši s malinami ke snídani a pak je Lada odvezla do školky a do školy. Slibovala všem, že se dnes určitě vrátí z práce dřív. Marta si po jejich odchodu udělala kávu a usadila se na lavičku před dům. Sluníčko začínalo nesměle svítit a kromě dráždivého kávového oparu cítila i svěží vůni blízkého lesa. Švitoření ptáků náhle přerušil nezvyklý zvuk. Ztracená slepice se objevila u plotu. Dovnitř se však otevřenými vraty nalákat nedala. Ráznými kroky mizela v křoví, jakmile se k ní Marta snažila přiblížit. Chtělo by to nějaký dobrý nápad! Může jí zkusit přilákat na nějaké jídlo, ale kdoví, kde by mohla v tomhle domě najít nějaké zrní. Nakonec Marta dala do misky pár rozšťouchaných vařených brambor s ovesnými vločkami a nasekaným vejcem natvrdo. A pak hledala nějaký větší proutěný košík s představou, že s ním přikryje zobající slepici. Košík sice nenašla, k odchytu bude muset stačit velká kartónová krabice. Naplněnou misku umístila před plotem nedaleko od otevřených vrat. Krabici měla připravenou jen o kousek dál. Teď musí jen trpělivě čekat a doufat, že se slepice zase objeví a neodolá připravené pochoutce.
Slepice se přiloudala k misce v okamžiku, kdy už Marta přestávala doufat, že její plán může vyjít. Obezřetně se rozhlížela na všechny strany, pak zobla jednou, dvakrát. Možná jí to nechutná. Jak já mám vědět, co rády ty potvory žerou, litovala se Marta v duchu. Ale to už slepice pravidelným staccatem likvidovala obsah misky. Marta opatrně uchopila připravenou krabici dnem vzhůru a po krůččích se blížila k místu slepičího hodování. Slepici naštěstí zajímal jen ten žvanec, a tak se Martě podařilo ji uvěznit i s miskou v obrácené krabici. Polapená slepice tloukla křídly do papírových stěn, Marta však nezpanikařila a pomalu sunula krabici se slepicí i s miskou po posekaném trávníku skrz otevřenou bránu do zahrady. Pak rychle stiskla knoflík pro automatické ovládání brány. Když se brána zavřela, dostrkala krabici se slepicí až do výběhu k ostatním družkám a tam ji vypustila. Jsem dobrá, pochválila se neskromně v duchu a odměnila se další kávou.
Kolem deváté hodiny se na zahradě u nedodělaného kurníku objevili oba Čížkové. Jiří Martě přinesl krásnou kytici lučních kopretin a zvonků. Jako dík za včerejší ošetření. Trochu se začervenal, když ji Martě podával. V druhé ruce žmoulal pracovní rukavice. Vypadal rezignovaně, ale nerozporoval otcovo tvrzení, že dneska ten kurník určitě dokončí a přestěhují všechny slepice do nověho. Tedy až na tu jednu, co uprchla. Marta jim zase slíbila pořádný oběd, když se to dnes stihnou. Beztak jim nemá kdo uvařit, když je Jiřina v nemocnici. O svém ranním lovu na slepici však pomlčela.
Hodinu po poledni se konala kolaudace nového kurníku. Laické hodnotitelce Martě se zdál kurník opravdu dokonalý, chlapi byli na své dílko náležitě pyšní, jen slepice se nijak nevyjadřovaly. Teprve teď Čížek senior překvapeně zjistil, že slepic je plný počet. Marta ho nechala chvíli rozumovat o tom, jak se slepice sama vrátila. Až při obědě jim podrobně pověděla o svém akčním ranním zážitku, aby záležitost se slepicí uvedla na pravou míru. Dobré jídlo navíc okořeněné vtipným líčením odlovu slepice domácí vykonalo své. Zrovna v okamžiku, kdy se smáli nejvíce, se vrátila domů Lada. Chechtající se trojici dospělých skoro zmrazila svým nechápavým pohledem. Trvalo hodnou chvíli, než byla vůbec schopná vstřebat všechno, co se tady za poslední dva dny stalo.
Vzájemné poklony si matka s dcerou začaly vyměňovaly až večer, když děti usnuly.
“Mami, ty jsi prostě neskutečná. Potřebovala jsem jenom pomoc s dětmi. A ty stihneš navíc chytat slepice, ošetřovat raněné a vařit pro řemeslníky.” začala Lada naoko rozhořčeně, ale trochu jí cukaly koutky úst.
“Já jsem v tom docela nevinně. Kurník byl už ve výstavbě, když jsem přijela. Netušila jsem, že o tom nevíš. A slepice se promenovaly po celé zahradě. Od Čížka seniora jsem hned dostala vyhubováno, že jedna slepice utekla. A Jiří tu pracoval evidentně nedobrovolně a pod nátlakem svého otce.” vypočítávala Marta své pocity z nečekaného setkání.
“Jiřina je perfektní hospodyně a děti má ráda. A umí to s nimi. Nevím, jak je přesvědčila, že doma dobrovolně pomáhají a neprotestují. Ale má i svou hlavu a často si prosazuje své nápady. I přes můj nesouhlas. Třeba s těmi slepicemi. Začala s tím, že o dvou slepičkách ani nebudu vědět. A do měsíce jich tady bylo šest. Ale stejně budu napjatě čekat, až se uzdraví.” konstatovala Lada pragmaticky.
“Možná dětem vyhovuje, že mají místo chaosu nějaký řád. Že je tu někdo pro ně a má na ně čas. Můžeš být jenom ráda, že si na ni tak dobře zvykly. A doufat, že se zase brzy uzdraví a bude fungovat. Mě spíš zarazilo, jaký vztah má ten tvůj Jiří se svým otcem.”
“Jaký můj Jiří…” pokusila se Lada odporovat.
“No, já vím. Ten tvůj kamarád s výhodami. Co ti staví na zahradě kurník, dokonce i když má dlaně nateklé po všech těch třískách, co jsem mu musela včera vytáhnout. A co se červená, když mi podává kytku. To nevypadá jen na kamaráda. Promluvte si taky někdy spolu a možná označení svého vztahu přehodnotíte.”
“Mami nepřeháněj. Vždyť my spolu mluvíme. Vím, že Jiří odešel od rodičů, když mu bylo devatenáct, kvůli tomu, že se s otcem nesnášel. Otec prý ho neustále zesměšňoval a ponižoval. Vůbec nechápu, jak se teď dali zase dohromady. Možná je to jen kvůli Jiřině a její nemoci. Když ji odvezli do nemocnice, Jiří mi dokonce nabízel, že by se mohl občas postarat o děti, kdyby to věděl předem. Neboj, s dětmi se už zná a docela spolu vycházejí.” odkrývala Lada pomalu a neochotně svůj vztah k Jiřímu.
“Já vím, že nejsi ráda, když s tebou probírám tvé soukromí. Tak už jen jednu moudrost na závěr a půjdeme spát. Víš, jak vždycky s oblibou říkám, že geny jsou mrchy. Zkus se nad tím třeba někdy trochu zamyslet. Jak ve vztahu k sobě, tak k Jiřímu.” uzavřela Marta svou večerní diskusi s dcerou.
