Co by tomu řekli lidi?
Foto: archiv autorů, Pixabay

Co by tomu řekli lidi?

13. 6. 2023

Když jsem byla malá, často jsem slýchala od maminky, babičky a dědy věty typu: „To nemůžeme udělat, tam nemůžeme jít, to si nemůžeš vzít na sebe… Co by tomu řekli lidi?“ Od táty ne; myslím, že neměl lidi moc rád.

Tento životní postoj jsem ze sebe setřásla až na fakultě, ve společnosti prima spolužáků a většiny vyučujících. Nějaké malé „co by“ ale ve mně zůstalo i v dalších letech.

Na základní škole jsem začala ve třídě nosit brýle. Čímž jsem se stala terčem posměchu spolužáků. Když jsem je asi v patnácti letech potřebovala i na ulici, nesla jsem to poměrně těžce. Vycházela jsem v nich nejdřív navečer a sledovala, jestli se na mě budou lidi dívat, co tomu asi říkají. Když jsem zjistila, že je jim to úplně jedno, začala jsem se s nimi postupně smiřovat. Hodně mi v té době pomohla svými brýlemi Naďa Urbánková. S brýlemi jsem se časem sžila a už ke mně neodmyslitelně patří.

Téměř celý dospělý život pro mě bylo nepředstavitelné, že bych vyšla z domu nenalíčená. Jednak se líčily téměř všechny dívky a ženy, jednak jsem si chtěla oči za brýlemi zvýraznit. Dnes už na ulici nenalíčená vyjdu. Zejména ráno nakoupit. Nebo když se jdu projít či jedu jen několik stanic tramvají. Je to pohodlné a cítím se dobře.

Už hodně dlouho je mi jedno, co tomu řeknou lidi. Samozřejmě mi záleží na názoru přátel a bližších známých. Ne však anonymní většiny a lidí, které znám jen zběžně. Důležité pro mě je, co tomu řeknu já.

Už nevím, kdo řekl: „Nelámejte si hlavu s tím, co si o vás myslí ostatní. Mají dost starostí s tím, co si o nich myslíte vy.“

Věra Ježková

 

 

Co by tomu lidé řekli? Nebo, co by tomu řekla ve škole paní učitelka? Občas jsem tuto běžnou frázi doma slýchal, ale především v mladších letech svého dětství. Slýchali jsme ji se sestrou od matky, která sama vyrůstala se sedmi sourozenci ve vesnickém hospodářství.

Matka měla ve svém podvědomí zafixované zažité normy běžného chování, které se na vsi po generace předávaly dál a dál. A tyto normy chování, pochopitelně, jak byla zvyklá z domova, vštěpovala nám, dětem. Byla to skvělá žena. A hodně mě toho do života naučila. Celá výchova nás, dětí, spočívala výhradně na ní. Učila se s námi, zpívala s námi, určovala, jak se máme oblékat a podobně. A proto jsme tuto, tehdy běžnou, frázi občas od ní slyšeli.

Otec, který pocházel z města a vystudoval v Praze obchodní akademii, byl společensky založený a zcela jiné povahy než moje matka, která měla jen základní vzdělání. Do naší výchovy se příliš nepouštěl. Byl to světoběžník, srandista, občas i romantik, psal si deník, ale hlavně, byl to velmi společenský člověk. Ono až okřídlené rčení – co by tomu řekli lidé, jsme od něj, pokud si vzpomínám, nikdy neslyšeli. Bylo mu to totiž úplně jedno.

Ale chovat se uměl. A to vzorně. Zvláště v přítomnosti žen. Dobře jsem si všiml, když přišla na poštu, kde šéfoval, nějaká žena, nebo s nějakou známou hovořil na ulici, otec vždy nasadil příjemný úsměv a podvědomě si srovnal kravatu, bez které z bytu vůbec nevycházel. Vždyť, co by tomu ta žena, ať už mladá, či starší, řekla, když by měl kravatu na stranu a mračil se.

Přes zcela rozdílné povahy a vzdělání mohu ale po pravdě konstatovat, že manželství mých rodičů bylo pohodové, alespoň já si ho tak pamatuji.

A tak jsem dospěl a vykročil rázně do světa. Nemusel jsem si ale nikdy říkat – co by tomu řekli lidé. Nepotřeboval jsem to. Měl jsem, vyzbrojen rodinnou výchovou, vzděláním a množstvím přečtených knih, určité normy chování a oblékání uložené ve svém podvědomí tak, jak to má uložené asi drtivá většina lidí. Nebylo nutné nad tím příliš uvažovat. Leda v tom případě, kdy jsem šel na schůzku s nějakou svou vyvolenou. To jsem si dal na sobě hodně záležet. Vždyť co by taková dívka řekla, kdybych přišel nevhodně oblečen a třeba, nedej Bůh, i rozcuchaný.

Doba se ale mění a mění se i způsob myšlení lidí, úroveň života, technika, mění se oblékání a často i chování lidí. Čili, stručně řečeno, mění se úzus doby. Kdybychom někdy, ve svém dětství, já nebo sestra, vyšli ven v roztrhaných kalhotách a s barevným čírem na hlavě, lidé by si pohoršeně ťukali na čelo, sprostě by na nás volali, ze školy by nás vyhodili a rodiče by se museli asi ze vsi odstěhovat. Dnes to nikoho nepohoršuje, protože je to zcela normální. Dnes je, kupodivu, zcela normální být třeba i nenormální a rčení  –  co by tomu řekli lidé?  už dávno vyšlo z módy.  

Určité normy běžného, tedy normálního chování a oblékání, jsou však platné i dnes. A většinová společnost se jimi i řídí. Jen se jinak hodnotí odchylky od tohoto normálu. Vždyť i ten úzus doby se od nepaměti nutně vyvíjí a mění. A je to asi i v pořádku. Jinak bychom dnes chodili ještě v kůžích a mávali oštěpy a sekeromlaty v rukou a obývali jeskyně.

Jan Zelenka

 

 

glosa vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Tollarová
Nic se nemá přehánět. Když slyším na ulici běžnou mluvu náctiletých, tak si říkám, že podobnou větu asi nikdy neslyšeli a vůbec by nebylo na škodu, kdyby jim vnitřní hlas napověděl, co "tomu lidi říkají".
Jan Zelenka
Ještě jednou děkujeme. Lído, vždy tě rád na íčku vidím.
Ludmila Černá
Přidávám se k ostatním. Na tuhle větu mám doslova alergii. Moje maminka ji používala jako berličku. Měla bechtěreva, chodila v předklonu. Když jsem jí lákala na zahrádku a nebo nabízela, že půjčím vozík a projedeme se městem, argumentovala "co by tomu řekli..." a že by na ni koukali. Tenkrát jsem už nevydržela a řekla jí "Jó? a kdo z těch lidí ti pomůže, až budeš někde ležet? " Ale stejně mi to nebylo nic platné, "oni" pro ni byli výmluvou.
Hana Šimková
Pokud vás nikdo nepomlouvá, tak nejste pro nikoho zajímaví. Já jsem asi zajímavá byla , ale pomluvy mně nikdy nerozhodily. Pomluva je vlastně velká závist.
Eva Kopecká
Oblíbená věta mojí matky. Která mi znepříjemňovala dětství a mládí. Jako dospělá jsem se už uměla ohradit. Lidi, které asi měla na mysli, mi byli smýšlením zcela cizí. Jde totiž o lidi, kteří nemůžou mít nic na práci, než starat se o druhé. Tedy drbny a pomlouvači. Mezi nimi nemám spřízněné duše. Ani já nejsem taková, nestarám se, co dělají druzí. Proč se někdo cizí stará o mě? Tedy jsou mi takoví jedinci jedno. Zpočátku se jí párkrát povedlo mě skutečně znejistit. Ale pak jsem matku chudáka několikrát vyvedla z konceptu. Byla jsem poměrně spořádané dítě,nikam jsem nechodila, byla držena zkrátka i v mládí. Kdo tomu co říkal, fakt nevím. A když jsem se zeptala.... který lidi...? ...tak ona chudák nevěděla. Jak jsem viděla nejistotu, hned jsem byla na jeho koni. Tak mi řekni, kdo a já se jich půjdu zeptat. V jejich očích jsem už viděla pomalu strach....ona by se i šla zeptat a dělat mrzutosti...a už si dávala na tuhle větu bacha. A začala formulace měnit. Jako třeba...souswdka Nováková mi říkala, že k nám s malým málo chodíš. Musíš chodit častěji. Jen jsem se usmála. Vyjít s miminkem z okraje sídliště a zaplout místo pobytu venku do vchodu na konci sídliště, jaký by to mělo smysl? Matka nevěděla. Tak jsem chodila ve stejné frekvenci. Sousedka si zřejmě zvykla. Chápu, že se ženskými zdrbala kdekoho,takže mezi těmi řečenými lidmi musela být jako doma. Naposled přišli lidi na přetřes před 18 lety. Prosimtě, ty od něj klidně odejdeš a ještě se rozvedeš. V tomhle věku! Co tomu řeknou lidi? S klidem svých 45 let jsem se na ni podívala a upřímně ji v duchu politovala. Jen já věděla, že ten odchod měl přijít dávno a že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem za život udělala. A tu smeč jsem s elegancí vybrala. ,,Je mi to úplně jedno." Musela i ona že mě cítit tu sílu, odhodlání a asi poznala, že umím být rozhodnější než ona sama. To jsme spolu o lidech...těch anonymních, schovaných za záclonou, poslouchající za dveřmi či pídících se po věcech, po kterých jim nic není...mluvili naposled. Obě jsme se ustálily. Ona už to neříká a já se tím nezabývám.Co ti její lidi povídají dneska, to je mi skutečně jedno....
VANDA Blaškovič
Ani náhodou!
Taťana Veselá
u nás doma se říkalo - aby nás nepomluvili... brr, naštěstí už to mám za sebou :)
Martina Růžičková
Co by tomu řekli lidi? Tato věta mě v dětství a mládí bohužel neminula. Dodnes mám na ni alergii.
Zuzana Pivcová
Snad ne přímo, co by tomu řekli lidé, ale takové : to se nehodí, to není vhodné, v tom duchu to u nás bylo hodně. A každá akce budí reakci, takže mě to spíš vedlo k opaku. Ale už dávno je mi jedno, co jiní, co lidé kolem, jen abych proboha nebudila pozornost, nebyla výstřední nebo nějaká neukázněná. Mám už opravdu věk na to, abych byla s tím, jak vypadám, jak myslím, co dělám, ve vnitřním souladu. Oběma děkuji za hezký podnět.
Lydie Jakubcová
ZIVOTNI PRAVDA ZIVOTNI MOTTO KAZDY PODLE SVYCH ZKUSENOSTI ...DIKY

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.