Co by tomu řekli lidi?

Je mi úplně fuk,co by o mě řekli nějací cizí lidé.Moje máma ,když jí nějaká sousedka chtěla začít vykládat drby o lidech z baráku nebo z ulice,tak vždy řekla,že má doma 4 děti a musí dělat to a to a šla domů. Doma pak se nechala před námi slyšet,jak je to ošklivé o někom něco vykládat. Čili já nikdy nedrbala,neroznášela pomluvy a nikomu nic závažného neříkala.Obvykle jsem když už dala hovor na počasí,kytky,psa a tak. Dojem,že se o mně baví lidi,jsem měla okolo 13 až 18 let,pak mne to přešlo a od té doby jsem proti všemu zocelená.

I já se připojuji k Věrce s díky za vaše komentáře. Určitě se ještě něco společného zrodí.

Děkuji vám za hezké hodnocení a zajímavé komentáře.

No, já jsem právě teď skončila s vytrháváním plevele vpředu před domem před plotem, máme tam pás kamínků a už tam bylo toho plevele dost, tak jsem se do toho konečně pustila, protože - co by tomu řekli lidi? :-)

Neslýchala jsem to, ani já tuto větu nepoužívám.

Také jsem podobné věty doma poslouchala hlavně od maminky. Ta byla velmi přísná na oblékání. Sama by byla jak říkávala "nešla vynést popel neupravená. Byla to taková opravdová dáma. Vše měla doma načančané a na ustlanou postel v ložnici dala bílou háčkovanou deku a na ní umístila krojovanou panenku. Já jsem tam zase pro změnu umístila moji milovanou kočičku.

Nemyslím si, že bych sama sebe posuzovala z pohledu "co by tomu řekli lidi," ale v dětství jsem to slýchávala dost často. Oblékám se, chovám a jednám v mezích odchylek od normy, jak jste to velmi výstižně popsal, pane Zelenko, ale přitom musím přiznat jistý akcent touhy líbit se, což s přibývajícím věkem pozvolna ustupuje. Také doma jsem v mezích tolerance, alespoň si to myslím, a domácnost držím v režimu "co kdyby někdo přišel!" :-)))

:-) :-) Ustrojení člověka je v základu o významech onoho ustrojení, pokud jde o módu, jedná se o nesnesitelnou formu ošklivosti, kterou je třeba každý čtvrtrok měnit, jak vtipně poznamenává Oscar Wilde ve "Zločin lorda Savila" :-) Coby vyrostlý v textilním kšeftě bavil jsem oděný jako hastroš, ale i ve smokingu... :-) :-)

Nikdy jsem tohle doma neslyšela. A protože jsem vyrostla na vesnici, nikdo mi to ani říkat nemusel. Tam platila stejná pravidla pro všechny děti a basta. Nikdo nikdy nevybočoval. A nikdy jsem to neříkala ani svým dětem. Je ovšem fakt, že tu zdrženlivost mám trochu zažitou dodnes, i když je mi dávno jedno, co by tomu řekli lidi. Věrko, Honzo, hezké téma.

Hezká úvaha. Co by tomu řekli lidi, jsem doma neslýchala. Až v dospělosti jsem byla konfrontována s názory místních, co, jak, kde a kdy se má nebo nemá dělat, když se z nás stali „lufťáci“. Bylo úsměvné, že si pak něco z našeho životního stylu sami převzali. :-)