„Už dvakrát ses spálila, doufám, že se nebudeš zase hned vdávat,“ směje se kolegyně Květa. „Už bys měla mít ve svých letech rozum.“
Všechny ženské v kanceláři pokyvují hlavami a Květa ještě dodá: „Víš, všichni chlapi jsou stejní, jde jim jen a jen o to jedno. To si pamatuj!“
„To ne, to tedy ne, tenhle je jiný, solidní, krásný, vysoký elegán,“ vede si svou Lenka.
„Prosím tě, to jsou ze začátku všichni. No, a co? Spala si s ním?“
„Dyť ti říkám, že je jinej. Povídali jsme si, žádný ty dvojsmyslný kecy. Je sečtělej, chytrej, vzdělanej. A ty jeho oči? Holky, kde ten všude byl? Má zájem o mě a ne šup, šup, aby si udělal čárku do notesu. Říkám: je úplně jinej.“
„No, a kdy ho zase uvidíš?“
„Dneska večer. Už se strašně těším.“
„Safra to je fofr. Nechvátej! Neužeň ho!“ radí jí Květa a pak už se všechny účetní vracejí ke svým monitorům a práci.
Když Lenka druhý den ráno vejde do kanceláře, Jarka na ni hned volá: „Tak co Lenko? Jaký to bylo včera? Pořád má ty krásný oči?“
Lenka září štěstím a radostí. Chrlí ze sebe včerejší dojmy. Mluví na přeskáčku a chválí svůj nový objev, jak to jen jde.
„A už jste spolu spali?“
„Né,“ odpoví trochu stydlivě Lenka.
„Hele a není teplej?“ hihňají se kolegyně.
„Vy jste blbý! Náhodou kdybych chtěla, tak by určitě šel. Ale schválně ho zkouším, jestli mu nejde jenom o to jedno, jak řikáte.“
„No, a jde mu vo to?“
„Nejde. Dokonce mi říkal, že na nic nechvátá a že si musím být jistá, jestli mu věřím. To valíte voči, co? To je chlap!?“
„No, no, nechval dne před večerem. A kdy máš další rande? Dneska?“
„Ne. Zavolá. A už vám nic říkat nebudu - zavolá někdy koncem týdne,“ dodá tiše Lenka.
V pátek ráno bylo v kanceláři jako v úle. Na každém stole papíry, Tiskárny vrčely a na monitorech svítily tabulky čekající na doplnění údajů a vytištění. A v tom: „Crrrrrrr. Crrrrrr. Crrrrr.
„Holky ticho!“ zakřičela Lenka „To je ON!“ a vyběhla s telefonem na chodbu.
Když se vrátila, bylo jasné, že to klaplo.
„Dnes máme společnou večeři u mě doma,“ řekla významně Lenka. V kanceláři se rozhostilo nejdřív ticho a pak výbuch radosti: „Konečně!!! Hurá!!! To to trvalo.“
Lence den ubíhal velmi pomalu, jak moc se těšila. Po práci se všechny kolegyně rozešly a ona měla celé dlouhé odpoledne pro sebe, aby si všechno přichystala tak, jak si představovala.
V pondělí, než Lenka přišla do práce, se v účtárně živě diskutovalo a spekulovalo, jak to asi dopadlo. Všechny ženské hořely nedočkavostí, jako by koukaly na televizní seiál.
Vtom se rozrazily dveře a do kanceláře vlítla Lenka. Oči jí zářily: „Holky. Nic tak krásného jsem nezažila. Něžnej, milej, ohleduplnej, krásnej, citlivej. No, já už nemám slov. A jak se mě dotýkal, jak mě hladil, líbal a co mi všechno šeptal. A už dost! Víc vám vyprávět nebudu.“
„Jak je starej ten tvůj starej?“
„Tak něco kolem čtyřiceti a není to můj starej. Neříkej mu tak!“
„A není náhodou ženatej?“
„Nó, tak trochu je.“
„Trochu ženatej?“ vyprskla Květa a ostatní se také začaly smát.
„Von se totiž rozvádí,“ rychle dodala Lenka. „Ještě jedno, dvě stání a bude svobodnej. No, vlastně svobodnej už taky nebude. Von už bude taky tak trochu zadanej. Já si ho vohlídám. Nikomu ho nedám. Ten je jenom můj.“
„A co ta jeho bejvalka?“
„Ona?! Ona si ho neuměla vážit.“
A tak dál probíral ženský kolektiv chlapy, který jsou rozvedený, svobodný, nebo - co je ještě horší - žárliví. A jaký jsou s nima problémy... a taky, jak si některý ženský uměly vybrat pořádnýho chlapa, ale ony, že zrovna měly smůlu...
„Tak na víkend mi Jirka připravil překvapení,“ povídá Lenka další čtvrtek. „Pojedeme na tři dny někam, kde to určitě neznám, ale do hotelu to prý také není.“
Jenže v pondělí ráno, po vysněném víkenku, sedí Lenka v práci jako zařezaná. S nikým se nechce bavit. Nezvedá hlavu od monitoru a nereaguje na žádný otázky.
„No, nemám náladu. Nechte mě bejt.“
„Á, výlet s mužem snů se nepovedl,“ šeptají si za jejími zády ženské. A víkend nevyšel ani Květě. Přišla do práce poslední a už ve dveřích hlásí: „Holky, představte si, ten můj na poslední chvíli musel jet na školení. Protože jeho šéf onemocněl a Jirka ho zastupuje, tak poslali jeho. Na tři dny. Do neděle. Školení bylo v Hradci a my máme chatu asi dvacet kiláků od Hradce. A tak Jirka říkal, že bude jezdit spát na chatu. Že jejich vrchnost večer stejně jenom chlastá a on radši bude na chatě něco dělat.“
„Takže se ti to školení vlastně hodilo,“ smějí se ženské. „Aspoň tam konečně spravil, co ti pořád sliboval, že opraví. Pořád sis stěžovala na tu varnou konvici.“ „Ale já už ho stokrát prosila, ať ji vyhodí. Ale on, že to opraví. Samozřejmě neopravil. Tam se totiž ucpával nějaký ventil nebo co. A já mu říkala, že to strašně syčí a že to může bouchnout. Když v sobotu postavil tu rozbitou, blbou konvici na sporák, tak mu to bouchlo. No a došlo na mý slova. Vařící voda mu úplně vopařila pravou ruku…“
„Levou,“ špitne Lenka
„Nó, levou ruku a teď je chudák v nemocnici v Hradci. Musí ležet a každou hodinu mu to převazujou. Bude tam asi týden.“
Lenka se rozbrečí. Květa ji dobrácky pohladí: „Tobě se taky výlet s mužem snů nepovedl, co? Tak nebul. Až bude Jirka zdravej, tak vezmeš toho svýho a přijedete k nám na chatu. Nevyšlo to tenhle víkend, vyjde to jindy. Neboj. Vždyť jsem ti říkala, že chlapi jsou všichni stejní.“
