Také ostrá a do očí bodající žluť řepky zmizela a lány nabraly pro oči konejšivou světlou zeleň. To jsou dny jako stvořené pro toulky přírodou.
České středohoří je rájem pro milovníky klidu a míru v lůně přírody, zvláště teď, kdy kopečky doslova září tisíci barevných květů. Moc turistů tu nepotkáte a já se přiznám, že jsem tomu opravdu ráda. Pojďte se se mnou vydat na místo, lahodící očím a konec konců i nohám, které už si netroufnou na větší výstupy.
Ve stínu nebo bych možná řekla spíš pod ochranou větších bratříčků Oblíku, Srdova a Brníku tu ze země vyrůstají takové pupínky, svádějící k vyběhnutí. V květnu jsou v plném květu, a tudíž není radno otálet.
Výchozím bodem pro zdolání Křížových vršků (386 m), Malého vrchu (375 m) a Šibeníku (344m) jsem zvolila ves Charvatce. Autobusem by mi to z domova trvalo dost dlouho, a proto mě sem dovezl manžel coby můj osobní řidič.
Z Charvátců se polní cestou přibližujete ke Křížovým vrškům a čím jste blíž, tím je jeho barva modřejší. Z modré horniny opravdu není - pokrývá ho právě kvetoucí len. O něco výše se mísí s lesklými vlasy kavylu, až kavyl převáží. Uzounkou cestičkou stoupáte k vrcholovým skalkám. Nevím, co byste na vrcholku udělali vy, ale já jsem si nahlas zavolala poděkování matce přírodě za krásu, kterou nám připravila. Jít hned dál by byl opravdu hřích, je na čase vytáhnout svačinu, rozložit si ji na malé improvizované lavičce a přežvykováním dobrot z batohu umocnit dojmy z výhledů. Zatímco dole je úplný klid, tady nepřetřžitě fouká a stříbřisté vlasy kavylu pod vámi se vlní jako moře. Kruhový rozhled je odtud opravdu nádherný. Zleva vidíte Brník, Srdov, Oblík, dále protáhlou Ranou a vyčnívající Milou. Dlouhá je opravdu dlouhá. A pak už následuje změť vzdálenějších menších i větších kopečků na obzoru - Vraník, Kamýk, Líska a další. Vidím i Libčeves, odkud odjedu Švestkovou dráhou a pohledem k domovu na obzoru Házmburk a Řip. Pode mnou je Malý vrch a to už nastává čas se dokochat, sestoupit druhou stranou Křížových vršků zpět dolů a hajdy znovu nahoru. Předtím si ještě zaskotačím při pokusu pořídit si vrcholovou fotografii za pomoci samospouště. Ještě že mě nikdo při tom nevidí.
Scenérie při stoupání na Malý vrch se opakuje jen s malými obměnami, a proto se já opakovat nebudu. Na Malém vrchu sice lavička není, skalky k usednutí tu ovšem najdete. Stojí za to pobýt i tady a pozorovat neposedné motýly a když budete mít štěstí jako já, natrefíte i na létající zelený drahokam - zlatohlávka.
Třetím v řadě je nejmenší Šibeník a to už je jen taková třešinka na dortu dnešního výletu. Zbývá dojít po silnici do Libčevsi a počkat si na vláček Švestkové dráhy.
Často se mě někdo ptá - Ty chodíš sama? A to se nebojíš? Věřte mi, že nebojím. Na takovýchto místech určitě vraha nepotkám. To spíš jen někoho stejně postiženého Českým středohořím jako jsem já. To pak prohodíme pár slov, dáme si případně tipy na další krásná místa a jdeme si každý po svém. Tentokrát jsem nepotkala ani živáčka a s klidem v duši a plnou kartou ve foťáku se vrátila domů.
Mé srdce hoří pro naše krásné České středohoří.
